Posledních pět etap

Posledních 5 etap

23. 8. 2017

Stehy ven

Ležím v kempu ve Falunu přímo pod skokanskými můstky. Nechápu, jak se někdo může na lyžích spustit dolů. Asi mají v pořádku kolena.
Uplynuly tři týdny od souboje s medvědem. Je třeba vyndat stehy. “Google, ukaž nejbližší nemocnici.”
“Tady, cca 2 km.”
“To dám pěšky”, a ráno vyrážím. Budovu s obrovským nápisem HOSPITAL nad vchodem jsem našel snadno. Dál nečtu. Nikdy. Všechna ta schémata,tabule, plány a návody. Nikdy jsem je nechápal,vždycky si před nimi připadám jako idiot. Motol, to je pro mě katastrofa. Takže rovnou k recepci. Žádný ponižující bloudění.
“Dobrý den, mám 7 švédských stehů v lokti a potřeboval bych je vyndat.”
“Ale to my tady neděláme.”
“Jde jen o 7 stehů.”
“To ale asi opravdu nepůjde.”
Začínám být mírně rozladěn, neb cítím problém. Ve Švédsku dělají vše perfektně, ale hrozně dlouho jim to trvá.
“Přineste mi nůžky a já si to vyndam sám, nebo zavolejte doktora.”
Recepční telefonuje, pak odchází a vrací se v doprovodu lékařky. Jmenovala se Anite.
“Co potřebujete”, povídá Anite.
“Těchto 7 stehů ven, nic víc.”
“Ale to my tady, na psychiatrické klinice, opravdu neděláme.”
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Anite se usmála, otočila se na bílém psychiatrickém podpatku a vrátila se zpět do útrob budovy.
“A kam mám tedy jít", obracím se znovu na recepční.
“Do centrální nemocnice”.
“Je to asi 3 km, tady.” A zapíchla prst do mapy kamsi do intravilánu Falunu.
“Ale já jsem tady pěšky, a vůbec to tu neznám.”
Celou tuhle scénu sledoval z pohodlí křesla v recepci pracovník ostrahy. Upíjel kávu a asi se dobře bavil. Ale došlo i na něj.
Recepční se na něj otáčí a něco mu říká. Švédsky. Nerozuměl jsem ani slovo, ale z dikce, intonace a posunků myslím, že překlad by zněl asi takto: “Prosím tě, odvez ho na centrál, nebo si ho tady budeme muset nechat, a to bychom se tady všichni zbláznili.”
A tak jsem se vezl s ostrahou přes celý Falun na Centrál, a ani jsem nenašel odvahu zeptat se řidiče, jestli by na mě nepočkal.

18. 8. 2017

Einmal ist keinmal

Přijíždím k trajektu v Glewitzeru. Spíš taková větší pramice. Jsou tu 3 auta a asi pět kol. Nejprve ovšem kasa.
Tam sedí velmi stabilně ukotvená paní.
Zašátral jsem hluboko v nejstarších zákoutích mozku a povídám: “Guten tag.”
Paní ani nezvedá hlavu a povídá:”Einmal?”
A v tom mě to napadlo.
“Einmal ist keinmal “ pravím, jsa nadšen z té pohotové myšlenky.
“HMMMMMMMMM “ dostalo se mi neméně pohotové odpovědi v podobě hlubokého zamručení právě se probouzející medvědice ze zimního spánku .
“Zwei euro” následovalo stroze.
“HM” zabručel jsem já a tím to bylo u kasy vyřízený.
Já už fakt nevím, Wilson se řehtal na celý trajekt, mě to přišlo jako geniální narážka , ale paní se asi v poledne připálil guláš.


Hozené sandály

, Uznávám,že výše uvedený název v sobě nenese tolik napětí jako “Hozená rukavice.” Ale nechť, nuda to rozhodně nebyla.
Od té doby, co jedu na náhradním kole (o tom ještě bude řeč), začalo zlobit koleno.Každou chvíli stavím, posouvám sedlo sem a tam v naději, že najdu tu správnou pozici. Dokonce jsem na pár km vyměnil tretry za sandály. Ale ani to nepomáhá. Tak zpět tretry na nohy, brufen do krku a nějak to doplácat do kempu. Šlapu a snažím se na koleno nemyslet, neb jak říká Luděk, bolest je jen pocit. Najednou mě z meditace vytrhne klakson. Nojo, jen si zatrub a hlava jde pomalu doleva, abych si prohlídnul toho exota.
Kolem mě jedou sandály. Moje. Nový. Drahý. Tedy, lépe řečeno, z okýnka spolujezdce trčí pravačka a drží moje sandály.
Auto za pár metrů staví, řidič vystupuje.
“Do You speak English?”
“Yes, a little bit.”
“Vaše sandály?”
“Ano.”
“Please, come here” povídá pán a ukazuje na dveře spolujezdce. Ty otevírají a vystupuje dáma.
Pořád jsem nechápal co se děje až paní povídá “dobrý den”.
Koukám z paní na pána tam a zpet, až ze mě vypadlo: “vy mluvíte česky?”
Nakonec se z tohoto setkání vyvinul krásný anglicko-švedsko-český rozhovor.
Paní je původem z Liberce a před léty se odstěhovala do Švédska. Jeli proti mě, paní si všimla vlajky na Wilsonovi a o kus dál ležely na silnici sandály. Paní bryskně vyhodnotila situaci, obrátili, a zbytek už znáte. Moc milé setkání.
Rozloučení a jedeme dál každý svým směrem . Je mi pořád vrtá hlavou, jak se tam ty sandály dostaly.
“Wilsone, nevíš o tom něco?”
“Asi se budeš zlobit, ale mě se nějak špatně dýchalo, tak jsem si povolil tuhle šňůrku.”
“Wilsone, ty ….” už už jsem měl na jazyku něco hodně pikantního, ale včas jsem se zarazil.
Copak se člověk může zlobit na někoho, kdo mu takovou dobu dělá spolehlivého parťáka a společníka. Už jsme spolu něco prožili a to poutá a zavazuje.

8. 8. 2017

Östersund

Co mi to jen připomíná. Östersund, Östersund …
Určitě to nějak souvisí se sportem, ale jak? Prostě jedu do Östersundu a nevím.
Kemp jsem našel snadno. “Obrkemp”. Lidí stovky, ne-li tisíce. V kempu v Luleå bylo přes 2000 lidí. Když si uvědomím, že u nás v obci žije cca 1600 lidí, tak se mi trochu točí hlava. Hodně lidí, hodně problémů, říkám si a jedu pryč. Na začátku Östersundu jsem viděl směrovku na jiný kemp. Šipka ukazuje strmě do kopce. Funim já, funí Wilson, ale nakonec jsme nahoře. Slyším divné cvakání. To znám. Ještě kousek popojižďím a všechno je jasné. Östersud-Biathlon Arena.
Ale kde je ten kemp? Marně se rozhlížím, zatímco nedaleko mě projíždějí za pravidelného cvakání hůlek o asfalt trénující biatlonisté na kolečkových lyžích.
Blíží se ke mě nějaký chlapík. Dva metry výšky minimálně, koukal jsem na něj hodně z podhledu. Ten by to tady mohl znát.
“Hello, can You help me?”
“Of course, what is going on?” zazněla odpověď.
“Hledám kemp, tady by někde měl být.”
“Tady žádný kemp není, tady je biatlonový areál.”
“Vy jste z Čech”, ptá se ukazujíc zároveň na vlajku. Zatímco Wilson zavýsknul štěstím, že konečně vlajku někdo poznal, já jsem si připravoval trumfy.
Vy jste biatlonista, ptám se. Bývalý, dnes už jen trenér. A tím mi nahrál na trumf, který jsem prostě musel vytáhnout.
“A znáte Gábinu Koukalovou?”
“No jistě, velmi krásná žena a vynikající biatlonistka.” Hned jsem měl jasno, odkud zná naší vlajku. Velice rád jsem mu jeho názor potvrdil a vrátil jsem se zpět do “obrkempu”, neb jsem měl sebou kolo a ne lyže a malorážku.

4. 8. 2017

Srážka s medvědem

Navrhuji změnit termín “cyklostezky”. Tedy u nás v Čechách. Ne ve Finsku, ne v Norsku, ne v Estonsku, ne ve Švédsku. Tam název odpovídá. U nás, v zájmu rovnoměrného zastoupení všech přítomných, bych navrhoval: PSO-BRUSLO-KOČÁRKO-CHODO-KOLOBĚŽKO-CYKLO-BĚŽKO-ADRENALIN.
Jestli jsem na některé zapomněl, omluva.
Téměř vždy, když vjedu na cyklostezku, je problém. Honí mě volně pobíhající psi, jejichž páni se hrozně diví, že je pes zrovna teď neposlouchá (a chudák pes si to odskáče). Nebo hrozí zamotání do 10 m dlouhého vodítka. Nedávno mi hrozilo i fyzické napadení, neboť jisté skupině chodců se zdálo, že jedu moc rychle. To nemluvím o neustálém zastavování a opětovném rozjíždění a o tom, že jízda po cyklostezce je často vyšperkována defektem.
Ne tak ve Skandinávii. I já, zarytý odpůrce cyklostezek, jsem je začal ve městech vyhledávat. Například celé Helsinky jsem projel naprosto plynule, aniž bych musel mezi auta. Sem tam jsem potkal cyklistu. Toť vše. Ani náznak konfliktu. Chodci chodí vpravo a bezvýhradně nechávají místo pro cyklisty.
Navíc - Google cyklostezky perfektně zná a umí po nich navádět.
No, nedalo mi to. Člověk má tendenci pořád srovnávat.
Ale zpět k tématu.
Jedu po E4, rychlost povolena na 110km/h, což je ve Švédsku téměř vzácnost. A řidiči si to užívají. Ke svodidlům je cca 0,5m, jeden pruh. Vůbec se necítím dobře, i když se tam na kole smí. Stavím a úkoluji Google. Ukazuje trasu o cca 20km delší, ale bezpečnější.
Jak já se mýlil.
Přijíždím do vesnice a z nějakého, mě dosud neznámého, důvodu vjíždím na souběžnou cyklostezku. “Odbočte doprava”, říká Google. Kam bych tady asi odbočil, otevírám brašnu na řidítkách a zkoumám, co ten Google blbne. Najednou mám takový divný pocit, ale než jsem stačil zjistit proč, náraz a ležím na zemi. Zvedám hlavu a najednou ho tam vidím. Stojí a ani se nehnul.
Medvěd. Malej. Spíš takový medvídě. Ale betonový. A neuhnul ani o kousek. Kolena dobrý, hlava dobrý, ramena dobrý, kolo, zdá se, taky dobrý. Na boku jelito jak z čerstvý zabijačky, dobrý. Ale loket. Nevidím tam, ale asi úplně dobrý to nebude. Následuje septonex, obvaz. Levačkou, lahůdka. Hoblinový ani klasový obvaz to tedy nebyl. Spíš takovej chuchel. Staví u mě auto, pán se ptá, jestli jsem Ok. Podíval se na krvavýho medvěda a říká: “Souboj s medvědem?”
Mě do řeči moc nebylo. Naložil mě do auta a odvezl domů. Tam manželka přítomna byla, původem z Ruska. S pánem mluvila švédsky, sama pro sebe si občas něco broukla rusky. Bylo mi to blbý, tak říkám: “Я понимаю, немного по русски”.
Paní vykouzlila úsměv, který jí však záhy ztuhnul na rtech. To když sundala tu motanici, co jsem měl na loktu. Konstatovala, že vidí kost a že je nutná nemocnice. Neděle večer. Takže Emergency. Pán nás (mě, kolo i Wilsona) naložil do auta a jeli jsme do osudového města Luleå. Na pohotovosti se mnou strávil 2 hodiny. Byl úžasně vtipný. Nejvíc mě dostal, když si paní doktorka chystala šitíčko a před tím si nastavila světlo, tak se mu to nezdálo, beze slova přistoupil k lůžku a poopravil pozici světla. Doktorka, nejen že mu nevynadala, ale stačila se ještě pousmát. To může jen ten, kdo si je jist tím co dělá a hlavně to co dělá, umí.
Nebudu to dále rozebírat. Loket spravilo 7 švédských stehů. Jako vejslužku jsem si odnesl materiál na 3 převazy a pokyn, že stehy je třeba za 3 týdny vyndat.
Pán mě, kolo i Wilsona zavezl do kempu. Dal mi e-mailovou adresu, (kterou do dneška marně hledám) výměnou za link na blog 55, tak doufám, že si článek přečte, aby věděl, že mu moc děkuji a že jsem mu nesmírně vděčný. Tím jsem myslel, že už mám to špatný za sebou. Ale chyba lávky. To mělo teprve přijít.