23. 8. 2017

Stehy ven

Ležím v kempu ve Falunu přímo pod skokanskými můstky. Nechápu, jak se někdo může na lyžích spustit dolů. Asi mají v pořádku kolena.
Uplynuly tři týdny od souboje s medvědem. Je třeba vyndat stehy. “Google, ukaž nejbližší nemocnici.”
“Tady, cca 2 km.”
“To dám pěšky”, a ráno vyrážím. Budovu s obrovským nápisem HOSPITAL nad vchodem jsem našel snadno. Dál nečtu. Nikdy. Všechna ta schémata,tabule, plány a návody. Nikdy jsem je nechápal,vždycky si před nimi připadám jako idiot. Motol, to je pro mě katastrofa. Takže rovnou k recepci. Žádný ponižující bloudění.
“Dobrý den, mám 7 švédských stehů v lokti a potřeboval bych je vyndat.”
“Ale to my tady neděláme.”
“Jde jen o 7 stehů.”
“To ale asi opravdu nepůjde.”
Začínám být mírně rozladěn, neb cítím problém. Ve Švédsku dělají vše perfektně, ale hrozně dlouho jim to trvá.
“Přineste mi nůžky a já si to vyndam sám, nebo zavolejte doktora.”
Recepční telefonuje, pak odchází a vrací se v doprovodu lékařky. Jmenovala se Anite.
“Co potřebujete”, povídá Anite.
“Těchto 7 stehů ven, nic víc.”
“Ale to my tady, na psychiatrické klinice, opravdu neděláme.”
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Anite se usmála, otočila se na bílém psychiatrickém podpatku a vrátila se zpět do útrob budovy.
“A kam mám tedy jít", obracím se znovu na recepční.
“Do centrální nemocnice”.
“Je to asi 3 km, tady.” A zapíchla prst do mapy kamsi do intravilánu Falunu.
“Ale já jsem tady pěšky, a vůbec to tu neznám.”
Celou tuhle scénu sledoval z pohodlí křesla v recepci pracovník ostrahy. Upíjel kávu a asi se dobře bavil. Ale došlo i na něj.
Recepční se na něj otáčí a něco mu říká. Švédsky. Nerozuměl jsem ani slovo, ale z dikce, intonace a posunků myslím, že překlad by zněl asi takto: “Prosím tě, odvez ho na centrál, nebo si ho tady budeme muset nechat, a to bychom se tady všichni zbláznili.”
A tak jsem se vezl s ostrahou přes celý Falun na Centrál, a ani jsem nenašel odvahu zeptat se řidiče, jestli by na mě nepočkal.

18. 8. 2017

Einmal ist keinmal

Přijíždím k trajektu v Glewitzeru. Spíš taková větší pramice. Jsou tu 3 auta a asi pět kol. Nejprve ovšem kasa.
Tam sedí velmi stabilně ukotvená paní.
Zašátral jsem hluboko v nejstarších zákoutích mozku a povídám: “Guten tag.”
Paní ani nezvedá hlavu a povídá:”Einmal?”
A v tom mě to napadlo.
“Einmal ist keinmal “ pravím, jsa nadšen z té pohotové myšlenky.
“HMMMMMMMMM “ dostalo se mi neméně pohotové odpovědi v podobě hlubokého zamručení právě se probouzející medvědice ze zimního spánku .
“Zwei euro” následovalo stroze.
“HM” zabručel jsem já a tím to bylo u kasy vyřízený.
Já už fakt nevím, Wilson se řehtal na celý trajekt, mě to přišlo jako geniální narážka , ale paní se asi v poledne připálil guláš.


Hozené sandály

, Uznávám,že výše uvedený název v sobě nenese tolik napětí jako “Hozená rukavice.” Ale nechť, nuda to rozhodně nebyla.
Od té doby, co jedu na náhradním kole (o tom ještě bude řeč), začalo zlobit koleno.Každou chvíli stavím, posouvám sedlo sem a tam v naději, že najdu tu správnou pozici. Dokonce jsem na pár km vyměnil tretry za sandály. Ale ani to nepomáhá. Tak zpět tretry na nohy, brufen do krku a nějak to doplácat do kempu. Šlapu a snažím se na koleno nemyslet, neb jak říká Luděk, bolest je jen pocit. Najednou mě z meditace vytrhne klakson. Nojo, jen si zatrub a hlava jde pomalu doleva, abych si prohlídnul toho exota.
Kolem mě jedou sandály. Moje. Nový. Drahý. Tedy, lépe řečeno, z okýnka spolujezdce trčí pravačka a drží moje sandály.
Auto za pár metrů staví, řidič vystupuje.
“Do You speak English?”
“Yes, a little bit.”
“Vaše sandály?”
“Ano.”
“Please, come here” povídá pán a ukazuje na dveře spolujezdce. Ty otevírají a vystupuje dáma.
Pořád jsem nechápal co se děje až paní povídá “dobrý den”.
Koukám z paní na pána tam a zpet, až ze mě vypadlo: “vy mluvíte česky?”
Nakonec se z tohoto setkání vyvinul krásný anglicko-švedsko-český rozhovor.
Paní je původem z Liberce a před léty se odstěhovala do Švédska. Jeli proti mě, paní si všimla vlajky na Wilsonovi a o kus dál ležely na silnici sandály. Paní bryskně vyhodnotila situaci, obrátili, a zbytek už znáte. Moc milé setkání.
Rozloučení a jedeme dál každý svým směrem . Je mi pořád vrtá hlavou, jak se tam ty sandály dostaly.
“Wilsone, nevíš o tom něco?”
“Asi se budeš zlobit, ale mě se nějak špatně dýchalo, tak jsem si povolil tuhle šňůrku.”
“Wilsone, ty ….” už už jsem měl na jazyku něco hodně pikantního, ale včas jsem se zarazil.
Copak se člověk může zlobit na někoho, kdo mu takovou dobu dělá spolehlivého parťáka a společníka. Už jsme spolu něco prožili a to poutá a zavazuje.

8. 8. 2017

Östersund

Co mi to jen připomíná. Östersund, Östersund …
Určitě to nějak souvisí se sportem, ale jak? Prostě jedu do Östersundu a nevím.
Kemp jsem našel snadno. “Obrkemp”. Lidí stovky, ne-li tisíce. V kempu v Luleå bylo přes 2000 lidí. Když si uvědomím, že u nás v obci žije cca 1600 lidí, tak se mi trochu točí hlava. Hodně lidí, hodně problémů, říkám si a jedu pryč. Na začátku Östersundu jsem viděl směrovku na jiný kemp. Šipka ukazuje strmě do kopce. Funim já, funí Wilson, ale nakonec jsme nahoře. Slyším divné cvakání. To znám. Ještě kousek popojižďím a všechno je jasné. Östersud-Biathlon Arena.
Ale kde je ten kemp? Marně se rozhlížím, zatímco nedaleko mě projíždějí za pravidelného cvakání hůlek o asfalt trénující biatlonisté na kolečkových lyžích.
Blíží se ke mě nějaký chlapík. Dva metry výšky minimálně, koukal jsem na něj hodně z podhledu. Ten by to tady mohl znát.
“Hello, can You help me?”
“Of course, what is going on?” zazněla odpověď.
“Hledám kemp, tady by někde měl být.”
“Tady žádný kemp není, tady je biatlonový areál.”
“Vy jste z Čech”, ptá se ukazujíc zároveň na vlajku. Zatímco Wilson zavýsknul štěstím, že konečně vlajku někdo poznal, já jsem si připravoval trumfy.
Vy jste biatlonista, ptám se. Bývalý, dnes už jen trenér. A tím mi nahrál na trumf, který jsem prostě musel vytáhnout.
“A znáte Gábinu Koukalovou?”
“No jistě, velmi krásná žena a vynikající biatlonistka.” Hned jsem měl jasno, odkud zná naší vlajku. Velice rád jsem mu jeho názor potvrdil a vrátil jsem se zpět do “obrkempu”, neb jsem měl sebou kolo a ne lyže a malorážku.

4. 8. 2017

Srážka s medvědem

Navrhuji změnit termín “cyklostezky”. Tedy u nás v Čechách. Ne ve Finsku, ne v Norsku, ne v Estonsku, ne ve Švédsku. Tam název odpovídá. U nás, v zájmu rovnoměrného zastoupení všech přítomných, bych navrhoval: PSO-BRUSLO-KOČÁRKO-CHODO-KOLOBĚŽKO-CYKLO-BĚŽKO-ADRENALIN.
Jestli jsem na některé zapomněl, omluva.
Téměř vždy, když vjedu na cyklostezku, je problém. Honí mě volně pobíhající psi, jejichž páni se hrozně diví, že je pes zrovna teď neposlouchá (a chudák pes si to odskáče). Nebo hrozí zamotání do 10 m dlouhého vodítka. Nedávno mi hrozilo i fyzické napadení, neboť jisté skupině chodců se zdálo, že jedu moc rychle. To nemluvím o neustálém zastavování a opětovném rozjíždění a o tom, že jízda po cyklostezce je často vyšperkována defektem.
Ne tak ve Skandinávii. I já, zarytý odpůrce cyklostezek, jsem je začal ve městech vyhledávat. Například celé Helsinky jsem projel naprosto plynule, aniž bych musel mezi auta. Sem tam jsem potkal cyklistu. Toť vše. Ani náznak konfliktu. Chodci chodí vpravo a bezvýhradně nechávají místo pro cyklisty.
Navíc - Google cyklostezky perfektně zná a umí po nich navádět.
No, nedalo mi to. Člověk má tendenci pořád srovnávat.
Ale zpět k tématu.
Jedu po E4, rychlost povolena na 110km/h, což je ve Švédsku téměř vzácnost. A řidiči si to užívají. Ke svodidlům je cca 0,5m, jeden pruh. Vůbec se necítím dobře, i když se tam na kole smí. Stavím a úkoluji Google. Ukazuje trasu o cca 20km delší, ale bezpečnější.
Jak já se mýlil.
Přijíždím do vesnice a z nějakého, mě dosud neznámého, důvodu vjíždím na souběžnou cyklostezku. “Odbočte doprava”, říká Google. Kam bych tady asi odbočil, otevírám brašnu na řidítkách a zkoumám, co ten Google blbne. Najednou mám takový divný pocit, ale než jsem stačil zjistit proč, náraz a ležím na zemi. Zvedám hlavu a najednou ho tam vidím. Stojí a ani se nehnul.
Medvěd. Malej. Spíš takový medvídě. Ale betonový. A neuhnul ani o kousek. Kolena dobrý, hlava dobrý, ramena dobrý, kolo, zdá se, taky dobrý. Na boku jelito jak z čerstvý zabijačky, dobrý. Ale loket. Nevidím tam, ale asi úplně dobrý to nebude. Následuje septonex, obvaz. Levačkou, lahůdka. Hoblinový ani klasový obvaz to tedy nebyl. Spíš takovej chuchel. Staví u mě auto, pán se ptá, jestli jsem Ok. Podíval se na krvavýho medvěda a říká: “Souboj s medvědem?”
Mě do řeči moc nebylo. Naložil mě do auta a odvezl domů. Tam manželka přítomna byla, původem z Ruska. S pánem mluvila švédsky, sama pro sebe si občas něco broukla rusky. Bylo mi to blbý, tak říkám: “Я понимаю, немного по русски”.
Paní vykouzlila úsměv, který jí však záhy ztuhnul na rtech. To když sundala tu motanici, co jsem měl na loktu. Konstatovala, že vidí kost a že je nutná nemocnice. Neděle večer. Takže Emergency. Pán nás (mě, kolo i Wilsona) naložil do auta a jeli jsme do osudového města Luleå. Na pohotovosti se mnou strávil 2 hodiny. Byl úžasně vtipný. Nejvíc mě dostal, když si paní doktorka chystala šitíčko a před tím si nastavila světlo, tak se mu to nezdálo, beze slova přistoupil k lůžku a poopravil pozici světla. Doktorka, nejen že mu nevynadala, ale stačila se ještě pousmát. To může jen ten, kdo si je jist tím co dělá a hlavně to co dělá, umí.
Nebudu to dále rozebírat. Loket spravilo 7 švédských stehů. Jako vejslužku jsem si odnesl materiál na 3 převazy a pokyn, že stehy je třeba za 3 týdny vyndat.
Pán mě, kolo i Wilsona zavezl do kempu. Dal mi e-mailovou adresu, (kterou do dneška marně hledám) výměnou za link na blog 55, tak doufám, že si článek přečte, aby věděl, že mu moc děkuji a že jsem mu nesmírně vděčný. Tím jsem myslel, že už mám to špatný za sebou. Ale chyba lávky. To mělo teprve přijít.

1. 8. 2017

Hozená rukavice

Tento příběh patří ještě do země Trolů a jiných nadpřirozených bytostí. Řidič, se kterým jsem se setkal, mi opravdu připadal jako nadpřirozená bytost.
Jedu lesem. Nikde nikdo a už několik hodin prší. Do kempu daleko a začíná mi být zima. Vezmu si suchý spodní triko. To by mělo alespoň na chvíli pomoct. Zastavuji a začínám se přehrabovat Wilsonovi v útrobách. Údělem cykloturisty je pořád něco hledat. Nepomáhá nic. Ani systém a řád ve věcech ani paměť. Paměť už tak neslouží a systém, ten mám výbornej, ale každej den jinej. Kdepak, to není nic pro mě. Takže hledám. Wilson láteří, že mu prší na vnitřnosti. Já láteřím, že nemůžu najít triko. Konečně. A teď co nejrychleji výměna. Mokré triko do Wilsona a tradá dál. Po několika kilometrech mě předjíždí auto a staví u kraje. Řidič a paní vystupují a mávají abych zastavil. Sonduju RZ (pro starší ročníky SPZ). Je Norská. A sakra. Občas zastaví auto s českou SPZ a chtějí si popovídat nebo jen tak pozdravit, ale tohle, to je jiná. Začínám přemýšlet, co jsem kde prošvihnul. “To je vaše rukavice”, povídá pán. Kouknu na Wilsona a na něm leží druhá. Ano, a ukazuji na druhou. Teď si vzpomínám, “nejel jste před chvílí proti mně?”
“Ano, viděli jsme rukavici, tak manželku napadlo, že by mohla být vaše. Tak jsme otočili a jsme rádi že vaše skutečně je”.
“Good luck and have a nice Trip”.
Ani jsem nestačil pořádně poděkovat a už otáčeli opět do původního směru. Když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, jak by podobná situace dopadla u nás. Znám minimálně jednoho, který by rukavici sebral, na příštích 10 km snížil rychlost na 10 km/h. Nasadil ty nejsilnější brýle v naději, že najde druhou nebo i jinou, alespoň trochu podobnou.

19. 7. 2017

Severská příroda

Příroda severu je nekonečná. Tichá a tajemná, jako sever sám.
Mohutné řeky, jejichž vody se valí obrovskou silou k moři. Nekonečné, za obzor sahající lesy, které znají jen losi, sobi a medvědi. Hluboká temná jezera, která na hladině odrážejí modř oblohy a pod hladinou ukrývají tajemství svých hlubin. Jen občas a za odměnu tady pozve příroda k nahlédnutí do svých tajemství. V tyto vzácné chvíle musí být člověk připraven, jinak pozvání snadno přehlédne. Ale nejdříve si vás příroda důkladně prověří.
Pošle na vás z nekonečných černých mraků spousty vod, zpoza kopců na severu se přižene vítr, který lehce proniká i přes to nejsofistikovanější oblečení, z bažin a jezer se zjeví mračna komárů, připravených vás během chvíle přivést k šílenství a pak vysát všechny vaše tekutiny.
Pokud v těchto zkouškách obstojíte a vydržíte, pak vám, možná, severská příroda na pár vzácných chvilek, pootevře dveře.

16. 7. 2017

Vratné lahve

Už od rána do mě Wilson hučí. “Napiš něco, takovou dobu už jsi nic nenapsal”.
“Nojo, trochou došel optimismus. Už čtyři dny se na nebi střídá jedna černosť za druhou, velký liják občas vystřídá menší a vítr se sem tam otočí z jihu na sever a zase zpátky. To i ti největší optimisté začnou myslet na vážné věci”.
“Tak nekecej, a napiš neco vážnýho”.
“No, jedno vážnější téma bych měl, ale nevím kde začít”.
“Začni od prostředka, od kraje začíná každej”.
“Tak dobře Wilsone, jdu na to. Pokusím se propojit dva světy. Ten náš, český a ten skandinávský.A jak říká Wilson, pěkně od prostředka.
Nesnáším ekologii. Tedy, nesnáším to slovo. Leze mi na nervy.
Ale ekologii v pravém smyslu slova mám velice rád. Ekologii, jako biologickou vědu. Stejně jako botaniku, zoologii a další.
Ekologie, to nejsou lidé přivazující se za značného zájmu médií řetězy ke stromům, lezoucí po komínech elektráren nebo přepadající rybářské lodě.
To je politika.
Stejný nesmysl jsou termíny ekologické auto, ekologická stavba atd. to je zase byznys, čili prachy.
Směřuji k prostředí, ve kterém žijeme my a ve kterém Skandinávci.
Onehdy jsem přijel domů a ve schránce předvolání na poštu k vyzvednutí zasilky (vždycky horor).
Na poště jsem vyfasoval obálku s červeným pruhem. V přírodě je červená většinou barvou výstražnou. I tady byla.
Dostavte se na odbor životního prostředí za účelem projednání možného přestupku.
Dostavil jsem se.
-kontrola totožnosti
-konfrontace s fotografií při páchání přestupku (ale byl jsem tam krásně vyvedenej, to jo)
-¾ hodiny trvající výslech na předem připravené otázky
-pokuta 4000 kč
-sdělení, že pokuta může jít do desítek tisíc ale protože jsem nezapíral a nekroutil se, je nízká
-rozloučení
-zaplacení pokuty

Málem bych zapomněl. Ta pokuta byla za to, že jsem ve vlastním volném čase, na vlastní náklady pečlivě vytřidil odpad a dovezl ho ke kontejneru, na někým určené místo. Ten byl ovšem plný, tak jsem tašku s odpadky položil na zem vedle kontejneru k ostatním.
Pokuta 4000Kč.
A teď jak je tomu kupříkladu ve Finsku.
Vše je na zálohu. Plechovky, plasty, sklo.
Vše se dá vrátit v kterém koliv marketu.
Jeden otvor, kam se vše nastrká. Přístroj dle čárového kódu sám pozná, co to je a kolik ma vrátit. Žádný přeplněný kontejnery, žádný sběrný místa. Jdeš na nákup, starý vrátíš, nový koupíš.
Důsledky? Nikde se nic neválí, a když nahodou něco ano, vzdy se velmi rychle najde někdo, kdo to sebere a vrátí. Dokonce i z košů se tady vybírají plechovky, lahve a plasty. Dokonce i z příkopů podél silnic.
Důsledky? Poloprázdné koše, poloprázdné popelnice, malo popelářů, motivovaní lidé. Všude čisto.
K čemu motivuje člověka český systém a k čemu ten skandinávský, nechť si přebere každý sám.
Ale abych nebyl za někoho, kdo si myslí, že vše je v penězích. Není. Vše je v lidech.
Proč? Protože jsem nikdy po lesích ani po příkopech podél silnic ve Finsku neviděl: pneumatiky, lednice, monitory, pračky, televize, gauče, křesla, kamna, umyvadla, roury, plastové pytle plné nejrůznějšího obsahu, barvy, kanystry, stavební odpady, boty, hadry, vodovodní baterie, linolea, koberce, různé části karoserií automobilů atd… atd…
a ty na zálohu nejsou.

9. 7. 2017

Severní mys

Půlnoční slunce plave těsně nad hladinou moře a propůjčuje všemu podivně měkké, zlatavé a velmi příjemné světlo. I lidským tvářím, kterých je tu opravdu hodně. Ale nějak je nevnímám. Nevadí mi. Pomalu chodím, občas zmáčknu spoušť fotoaparátu (to spíš tak nějak podvědomě) a na nic nemyslím. Jen chodím, koukám a dýchám. Žádná euforie, žádné nadšení, jen klid. Něco vnímám, ale neumím to popsat. Obvykle dokážu pocity popsat, teď nikoliv.
Po půlnoci zjišťuji, že mě přepadá hlad. Dopřávám si espresso a wafli s obrovskou náloží smetany a marmelády. Wafle je vynikající, tak tupluji.
Blíží se 1 hodina ranní. Slunce se dlouhou nohou sklouzlo po vodní hladině a zamířilo k obloze. Lidi se pomalu začínají rozcházet. Začíná den. V těchto souvislostech to zní divně.
Vlastně vubec nevím, na co jsem ty dvě hodiny mylel. Ale teď vím, že věci jsou ve skutečnosti velice jednoduché. Jem my sami si je děláme složité. Vždyť stačí sednout na kolo a šlapat.

7. 7. 2017

Fox

Dva dny to v Lakselv vypadalo, jako když někdo nahoře obrátí pořádně velkou vanu dnem nahoru. Lilo a lilo. Ale protože i ta největší vana jednou vyteče, po 2 dnech přestalo.
Ráno vstávám, vidím modrohu, tak jdu balit stan. Motám šňůru, mimoděk se zvolna otáčím a 4 m za mnou stojí … liška. Pravá, rezavá a chlupatá. Koukáme si do očí a mě probíhají hlavou poučky o vzteklině a nápadně krotkých zvířatech. Koukám lišce na mordu, nesliní. Dobrý, říkám si.
Na zápraží sedí paní domácí. Z Irska. Sedí v proutěném křesle, labužnicky potahuje z první ranní cigarety a pozoruje nás. A baví se. Pomalu se na ní otáčím a ukazuji palcem za sebe na lišku. Paní domácí mohutně potáhne, trochu přizvedne ramena a obočí a s výdechem mohutného oblaku kouře povídá:“Fox”.
Asi tak, jako kdyby řekla prší. “I can see, but”… snažím se zeptat
. …
“Young Boy”, dodala. Otáčím se zpět na foxe, abych se přesvědčil. Opravdu. Je to Young boy.
“He is hungry”, dodává paní domácí. To mě tedy neuklidnilo, to ne. Mizí za dveřmi, aby se v zápětí objevila a foxovi něco předhodila. Abych se přiznal, byl jsem taky trochu “hungry”, ale nic jsem nedostal. Asi už nejsem young boy. Usoudil jsem, ze se nemusím ničeho obávat a šel jsem dál balit.
Otáčím se a fox má zanořenou hlavu ve Wilsonovi až po slechy. Vytahuje z něj nudle, který vezu z domova jako železnou zásobu pro případ nouze. Odbíhá kousek dál a igelit trhá na cucky. Nudle mu vůbec nechutnají, nejsou uvařené. Ale podařilo se mu je roztahat po půlce kempu a já, při pohledu na to, dostal ještě větší hlad.
video

Kdyby nebe v pekle bylo

Kdyby to v pekle vypadalo tak, jako to, co jsem dneska viděl, tak se tam dobrovolně prihlásím.
fotogalerie

5. 7. 2017

Arctic Circle

Tak jsme tady, Wilsone. Je poledne, sedím na kameni uprostřed Santa Claus Village, přímo na severním polárním kruhu.
A čekám. Čekám až to přijde. Ty emoce, endorfiny, ta euforie. Všichni o tom mluví.
A ono nic. Čekám. Pořád nic. No, dám si pivko, ono to přijde.
Nic. No, dám si ještě jedno. To přece musí přijít. Nic.
Třetí už si nedám, neb hrozí, že bych si tady na trávníku trochu “drcnul”, a v 18 hodin se vrátil do předchozího kempu.
Matematicko - fyzikálně - zeměpisné poučky o polárním kruhu mě až tak neberou. Stejně je jinde než hovoří značka.
Tak alespoň pár autentických zápisků. Je teplo. 20 stupňů. Na polárním kruhu. Mám připravenou beranici, a ono je teplo.
Lidí nic moc. Jak říkával major Kulhánek, cca 1 ha pěchoty. Jediné, co tady na mě dýchá z plných plic je byznys. A pak zase byznys. Čili prachy. Ostatně spojení slov Santa Claus a byznys je přímo organické. A aby dojem byl dokonalý, naproti pumpa Shell. Už chybí jen KFC a McDonald. “Dávám tomu rok, maximálně dva a budou tady Wilsone”, na to vsadím tvůj ojetý plášť.
Dopil jsem druhý pivko. Hnusný. Prohlížím si plechovku. Alcohol Free. To jsem si zase šlápnul na hrábě. Ta finština.
“Wilsone, tak jedem zase o kus dál, tady už to nevyhrajem”, jak s oblibou říkává kolega Ondřej.

4. 7. 2017

Hej

Líbí se mi pozdrav Laponců.
HEJ.
Úžasný. Žádný kecy okolo. Rovnou k věci. Rána na solar. Je ztuhlý severským klimatem, obroušený na minimum větry ženoucími se po nekonečných severských pláních.
Každé slovo navíc znamená ztrátu energie a času. A podmínky jsou tady neúprosné. Čím míň řečí, tím líp.
Hej, zní tvrdé, odhodlaně a přímo. A zrovna tak, ho Laponci vyslovují.
Proti tomu, na sluncí rozměklé italské CIAO?
To je jižanská rozevlátost, uvolněnost, a bezstarostnost. Času dost. Večer, nebo ráno. Nejlépe za týden. Je to jako hodně sladká italská káva, podepřená pravou italskou zmrzlinou (vanilkovou).
A co třeba anglický.
HELLO
Tam někde vzadu slyším trochu licoměrnosti, trochu podbízivosti a hodně zvědavosti.
Jsem pro krátké pozdravy.
Dobrý den. Guten tag. Good morning. No to než se jeden dostane na konec, tak už neví, co bylo na začátku.
I když, jak o tom tak přemýšlím, AHOJ, Vladimíra Pucholta, z muzikálu Starci na chmelu, taky nezní vůbec špatně.

2. 7. 2017

Kahvila

Sedím v Inari a piju kávu. Překapávanou. Už jsem si zvykl. Espresso je tady věc vzácná.
Wilson dnes od rána zlobí. Vrchol tomu nasadil v Ivalo u čerpací stanice. Nakupuji obvyklou snídani (součástí je i market), když se venku najednou spustí povyk, jak když někoho na nože berou.
“Kde jsi, rozvaž mě, dělej”. Platím a jdu k Wilsonovi. “Na co čekáš, rozvaž mě, jak si máme takhle podat ruku”?
“Dobrý den, jdu vás pozdravit, krajane”, povídá dáma stojící vedle Wilsona a ukazuje na vlajku.
“V které pak zemi se mluví tak krásnou řečí”, odpovídám. Úsměv vystřídal úsměv, rozvázal jsem Wilsona, aby si také užil ruky podání. Uběhlo tak 5 minut, manžel mezi tim dotankoval do všech otvorů obytného vozu potřebné tekutiny. Trochu se zakyselil, protože paní mezi tim neumyla čelní sklo. Rozloučení. My s Wilsonem dál na sever, oni na jih. Milé setkání.
Jo, a proč kahvila? Protože kahvila je po finsku kavárna, kde jsem právě dopil filtrovanou kávu a jedeme dál na sever.

28. 6. 2017

Pár z Dánska

Takhle si šlapu a přemýšlím o věcech, když mě najednou z rozjímání proberou zvuky zvonů. Ano, slyším zvony znít. Zvedám hlavu od monotoní silniční mozaiky. Vpravo lidí a zvonů mnoho jest.
Odbočuji. Zajímavá věc. Spousty zvonů, malý a velký, na každý si můžete zazvonit a ti, kteří jsou obdařeni hudebním sluchem, i zahrát.
Impozantní.
Jak přijíždím, vidím, že si mě už z dálky se zálibou prohlíží postarší pár. Když zastavím, neváhají. “Where come you from”, zní tradiční otázka.
Slyším Wilsona, jak si vzadu pod blatník mumlá: “Copak nevidí tu vlajku?”
“A je, už je to zase tady. Zase budeme, Wilsone, za Slováky”. Je to zajímavý, ale pokud vůbec v té vlajce někdo něco vidí, tak Slovensko. Česko zatím ani jednou.
“Pardon”, říkám.
“Country” povídá pán a ukazuje na vlajku.
“Vy neznáte tuhle vlajku ?”
Podívali se na sebe a téměř najednou řekli “no”.
A teď přišla má chvíle. Otáčím vlajku na druhou stranu a říkám: “And now?”
Zase se na sebe chvilku koukali a pak pán povídá: “Vždyť je to stejný”.
Myslel jsem, že to byl docela dobrej vtip, ale zjevně jsem si to myslel sám.
A tak jsem se rozhodl ještě trochu přitlačit.
“Ano, máte pravdu. Tak nezapomeňte, že vlajka, která má obě strany stejný, je vlajka Česká.”
Pokývali hlavami a se slovy Good Luck vykročili směrem na Denmark.

25. 6. 2017

Sponzoři

Příliš mnoho dotazů směřovalo k problematice sponzorů, než abych toto téma nechal bez povšimnutí. Už jen proto, aby závistivci měli klidné spaní a tuhou stolici.
Sluší se, aby každá větší akce měla své sponzory. To je, jaksi, bonton. Ani tato cesta na sever není jiná. Tím, že jsem podepsal sponzorské smlouvy a přijal sponzorské dary, jsem se zavázal ke společnému setkání v hospodě U Kozla v Malých Kyšicích, za účasti níže uvedených sponzorů.

Sponzory dělím do dvou skupin:
a)morální
b)materiální

Morální sponzoři - tady budu s výčtem rychle hotov. Těch je habaděj.
Materiální sponzoři - tady budu taky rychle hotov. Těch není habaděj.

Morální sponzoři
Petr Urbánek z Nižbora
Zdenda Rieger z Nižbora
Pavel “Menea” Mencl z Prahy
Všichni morální podpora v podobě doprovodu na úvodní části první etapy.
Kromě toho, Zdenda Rieger povýšil morální formu sponzorství na tu nejvyšší možnou úroveň v podobě křížku pro štěstí. Mám ho v mapniku místo mapy, stále na očích.

Materiální sponzoři
Ondra “Prófa” Novák z Malých Kyšic -zakoupil skládací příbor, který se stal nejpoužívanější součástí výbavy
Hanka Beranová z Ústí nad Labem - ušila krásnou Českou vlajku, kterou hrdě veze Wilson
Pavel “Menea” Mencl - to je ovšem jiná liga. Neváhal a vysázel prachy přímo na dřevo a zakoupil jízdenku za 24 Kč na vltavský trajekt v Podbabě.
No a pak nesmím zapomenout na šikovné ruce Michala "Košíka" Koše ze Srbska, díky nimž kolo jede jak má. A na dobré srdce celé Košovic rodiny, kde našel Fred azyl na letním bytě.
Na můj vkus se v místním Parku Hrdinů začíná scházet větší než malé množství opilců s nápadně červenými, bambulovitě tvarovanymi nosy, tak balím.

24. 6. 2017

Navoněná, nafrněná


Od 19:00 hledáme s Wilsonem nějaký solidní nocleh. Pořád se mu něco nezdá. Konečně kemp. Velký a prázdný. Recepce, ťuk, ťuk... nic. Buch, buch a otvírám dveře. “Nije, nije, nije”... slyším. Kdo to mluví? Aha to recepční. S kým to mluví? Aha to se mnou. “Děň dobry” ... snažím se začít z lehka. Recepční konečně zvedá hlavu z papírů a posouvá brýle na čelo. “Nije”, opakuje pro jistotu. Snažím se vysvětlit … Nenechá mě domluvit. “Nije”. O slovo se hlásí Wilson. Umírněnou jadrnou češtinou ji posílá do háje. Pochopila. Naučeným pohybem hlavy posouvá brýle zpět na nos a noří hlavu opět do papírů. I my s Wilsonem jsme pochopili. Vyjednávání skončilo. “Cos to vyváděl? Když neumíš vyjednávat buď zticha”, povídám mu venku. Wilson jen zabručel : “když ona byla tak strašně navoněná nebo řekl nafrněná, už nevím. Vlastně je to úplně jedno.

23. 6. 2017

Kawa

Kavárna. Se zahrádkou. Jev v Polsku nevídaný. Brzda.
“Kávu, prosím”.
“Rozpustnou nebo turek”?
“Espresso”.
“Espresso nie, jen rozpustná nebo turek.”
No to mě po….(depři), kavárna bez espressa. Ale zase ta zahrádka.
“Rozpustnou s mlékem a dortík”.
Sedám ven a vytahuji blok. Tužku jsem našel na silnici. Původně jsem nechtěl psát nic, ale asi ji tam někdo nechal úmyslně.
Se slovy “tady je káva, dortík a pozornost podniku” přichází obsluha a podává mi navíc ještě kornout zmrzliny.
Nebyla mladá ani hezká, nebyla stará ani ošklivá, ale byla chytrá a milá.

22. 6. 2017

Pes a cyklista

Cyklista má v Polsku těžký život. Buď jedete po hlavních silnicích, kde je každé páté auto jiné než kamion a to dodávka. Nebo jedete po vedlejších silnicích, kde ale číhá jiné překvapení.
Psi. Polští psi. Domy stojí podle silnice a Bůh ví proč, všechny mají otevřená vrata dokořán. Za vraty je všelicos. Také psi.Čekají na příležitost. Když, jako cyklista, uvidíte psa dříve než on vás, jste v určité výhodě. Zrychlíte s předstihem a většinou psovi ujedete.
Tohle se Wilsonovi líbí. Užívá si rychlou jízdu a vítr ve vlasech. Mě už se to líbí ó poznání méně.
Je však i druhá varianta.
2. Pes vás vidí dřív než vy jeho Pak máte problém, ale pozor. Jsou dvě možnosti:
a) pes neudrží napnuté nervy a zrychlený dech na uzdě a začne štěkat. V tom momentě, i když psa nevidíte, tušíte. A tak zrychlite, jaksi na slepo, a čekáte, odkud to přijde
b) je vůbec nejhorší z možností. Pes neštěká. Je předchozími nezdary poučen. Je protřelý. Do poslední chvíle čeká na moment překvapení a vybíhá. Využívá své rychlosti a dostává tesáky nebezpečne blízko vašeho lýtka. Čím je blíž, tím je vidina úspěchu zřetelnější a jeho snaha urputnější. Nechce pustit šanci. Trvá
to tak 200 metrů než se souboj rozhodne.
Tahle varianta už se Wilsonovi tolik nelíbí. Má strach, že se mu pes zakousne do pláště a pod pláštěm má Wilson duši.

19. 6. 2017

Pes polský


(pro Míšu)
Náves. Vprostřed altán s lavicí a stolem. Vidina krásného spaní. Večeře, hygiena a zalehnout. Něco mě budí. Zdá se mi to? Ne. Je to pes a hned tři. Smetáci.
Čuchají. Cítí večeři. “Wilsone co teď? “Když jim něco dáš, už se jich nezbavíš. Když ne, kousnou. Hraj mrtvýho brouka. V přírodě to funguje”, radí Wilson.
Poslechl jsem a ani nedýchám. Po chvíli vůdce smečky velí k odchodu.
Karimatka, spacák i já jdeme dospat na stůl. Je tu sice průvan jak v tunelu, ale lepší průvan s kulichem než lýtko s polským psem.

15. 6. 2017

Včelař

Med s ořechy hovoří cedule u silnice jasně. Brzdím, otáčím, stavím, zvoním. Vychází včelař. Poznám je, trochu nahrbení, flanelová košile. Med s ořechy platí? Jo větší 70 menší 50. Vezmu si oba, musím myslet i na Wilsona. Tady jsou a přijďte zas. S Wilsonem jsme se na sebe podívali a věděli jsme svoje.

7. 6. 2017

No není to krásný :-)) - díky Luďku

Znáš to ... "jezdi pomalu a vpravo ... pokud tedy nezabloudíš do Anglie nebo třeba Thajska ... starší zdrav první ... nepouštěj se do žádných voslovin a kreténům ustupuj - žádný euro, foťák nebo i kolo nestojí za potyčku v nejistém prostředí ... mysli na to, že déšť je jen voda a zima či bolest je jen pocit ... tak a teď víš vše ... chovej se způsobně a najdi cestu zpět."
Luděk