Od té doby, co jedu na náhradním kole (o tom ještě bude řeč), začalo zlobit koleno.Každou chvíli stavím, posouvám sedlo sem a tam v naději, že najdu tu správnou pozici. Dokonce jsem na pár km vyměnil tretry za sandály. Ale ani to nepomáhá. Tak zpět tretry na nohy, brufen do krku a nějak to doplácat do kempu. Šlapu a snažím se na koleno nemyslet, neb jak říká Luděk, bolest je jen pocit. Najednou mě z meditace vytrhne klakson. Nojo, jen si zatrub a hlava jde pomalu doleva, abych si prohlídnul toho exota.
Kolem mě jedou sandály. Moje. Nový. Drahý. Tedy, lépe řečeno, z okýnka spolujezdce trčí pravačka a drží moje sandály.
Auto za pár metrů staví, řidič vystupuje.
“Do You speak English?”
“Yes, a little bit.”
“Vaše sandály?”
“Ano.”
“Please, come here” povídá pán a ukazuje na dveře spolujezdce. Ty otevírají a vystupuje dáma.
Pořád jsem nechápal co se děje až paní povídá “dobrý den”.
Koukám z paní na pána tam a zpet, až ze mě vypadlo: “vy mluvíte česky?”
Nakonec se z tohoto setkání vyvinul krásný anglicko-švedsko-český rozhovor.
Paní je původem z Liberce a před léty se odstěhovala do Švédska. Jeli proti mě, paní si všimla vlajky na Wilsonovi a o kus dál ležely na silnici sandály. Paní bryskně vyhodnotila situaci, obrátili, a zbytek už znáte. Moc milé setkání.
Rozloučení a jedeme dál každý svým směrem . Je mi pořád vrtá hlavou, jak se tam ty sandály dostaly.
“Wilsone, nevíš o tom něco?”
“Asi se budeš zlobit, ale mě se nějak špatně dýchalo, tak jsem si povolil tuhle šňůrku.”
“Wilsone, ty ….” už už jsem měl na jazyku něco hodně pikantního, ale včas jsem se zarazil.
Copak se člověk může zlobit na někoho, kdo mu takovou dobu dělá spolehlivého parťáka a společníka. Už jsme spolu něco prožili a to poutá a zavazuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat