Odlet

Bojím se letadel, bojim se létat, bojím se výšek. Bál jsem se i 13.6.

Bál jsem se zbytečně. Člověk si zvykne. 15 hodin v letadlech, 10 hodin po letištích a dva přestupy jednoho vyztuží. Praha - normál. Frankfurt - velikej. Anchorage - první střet s americkou realitou.

Navzdory tomu, že jsme letěli z Anchorage do Fairbanks stejným letadlem, nejen, že jsme museli vystoupit, ale i převzít všechna zavazadla a znovu je odbavit. Při té příležitosti nám celník rozříznul obě krabice. Tu s pečlivě zabaleným kolem proto, aby se přesvědčil, že nemáme zabahněné pneumatiky, tu druhou proto, aby Luďkovi zabavil nádobu na benzín k vařiči a na papír mu napsal, že mu jí na jeho náklady pošlou domů. Díky.

Tak to byla zavazadla. Pak imigrační úředník. Všichni stáli v řadě v tichosti, asistent imigračniho rukou pokynul, vyzvaný se postavil přesně na určenou značku (ani na hodině TV při inspekci nikdy studenti nestáli tak vzorně a klidně). Přesný zákryt. Pak přišel rozvážný pokyn imigračního, pár otázek, otisky všech prstů, úsměv do fotoaparátu a nakonec vytoužená věta "Welcome to US" a tímto nás amíci na dobu určitou přijali mezi sebe.

Další z mnoha kontrol proběhla při opětovném nástupu do letadla.

Podvozek se opět odlepuje od země, míjíme majestátní McKinley a za 40min konečně vystupujeme ve Fairbanks.

Je něco málo po 17 hod místního času (o 10 hod míň, než u nás).

Přímo v letištní hale montujeme kola za značného zájmu kolemjdoucích. Někteří nevěřícně kroutí hlavou, většina se ptá, odkud jsme a kam jedem, ale všichni bez vyjímky se usmívají, zdraví a přejí Good Luck. Vítejte v Americe.

Samozřejmě se nám všechno nevešlo, tak proběhla první redukce věcí, dle známéhi úsloví "co nemáš, nepotřebuješ". Druhá redukce proběhla při prvním nákupu, když jsme zjistili, že hi nemáme kam dát 😂.

Konečne sbaleno a odjíždíme hledat první nocleh.

Pořád nevím, jestli se mi to nezdá. Jsem uprostřed aljašské divočiny, v kraji medvědů, vlků, losů a karibů, v zemi Jacka Londona v zemi zlaté horečky. I na SPZ maji auta napsáno "ALASKA-LAST FRONTIER".

Zatím mi to pořád nedochází, připadám si jako někde u Křivoklátu. Prostě za rohem. Asi potřebuju vidět toho grizzliho, aby mi to všechno došlo v plný parádě. A teď musím končit, čeká mě nakupování. A Zličín to teda nebude.