Ležím v kempu ve Falunu přímo pod skokanskými můstky. Nechápu, jak se někdo může na lyžích spustit dolů. Asi mají v pořádku kolena.
Uplynuly tři týdny od souboje s medvědem. Je třeba vyndat stehy. “Google, ukaž nejbližší nemocnici.”
“Tady, cca 2 km.”
“To dám pěšky”, a ráno vyrážím. Budovu s obrovským nápisem HOSPITAL nad vchodem jsem našel snadno. Dál nečtu. Nikdy. Všechna ta schémata,tabule, plány a návody. Nikdy jsem je nechápal,vždycky si před nimi připadám jako idiot. Motol, to je pro mě katastrofa. Takže rovnou k recepci. Žádný ponižující bloudění.
“Dobrý den, mám 7 švédských stehů v lokti a potřeboval bych je vyndat.”
“Ale to my tady neděláme.”
“Jde jen o 7 stehů.”
“To ale asi opravdu nepůjde.”
Začínám být mírně rozladěn, neb cítím problém. Ve Švédsku dělají vše perfektně, ale hrozně dlouho jim to trvá.
“Přineste mi nůžky a já si to vyndam sám, nebo zavolejte doktora.”
Recepční telefonuje, pak odchází a vrací se v doprovodu lékařky. Jmenovala se Anite.
“Co potřebujete”, povídá Anite.
“Těchto 7 stehů ven, nic víc.”
“Ale to my tady, na psychiatrické klinice, opravdu neděláme.”
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Anite se usmála, otočila se na bílém psychiatrickém podpatku a vrátila se zpět do útrob budovy.
“A kam mám tedy jít", obracím se znovu na recepční.
“Do centrální nemocnice”.
“Je to asi 3 km, tady.” A zapíchla prst do mapy kamsi do intravilánu Falunu.
“Ale já jsem tady pěšky, a vůbec to tu neznám.”
Celou tuhle scénu sledoval z pohodlí křesla v recepci pracovník ostrahy. Upíjel kávu a asi se dobře bavil. Ale došlo i na něj.
Recepční se na něj otáčí a něco mu říká. Švédsky. Nerozuměl jsem ani slovo, ale z dikce, intonace a posunků myslím, že překlad by zněl asi takto: “Prosím tě, odvez ho na centrál, nebo si ho tady budeme muset nechat, a to bychom se tady všichni zbláznili.”
A tak jsem se vezl s ostrahou přes celý Falun na Centrál, a ani jsem nenašel odvahu zeptat se řidiče, jestli by na mě nepočkal.
Žádné komentáře:
Okomentovat