Severní mys

Půlnoční slunce plave těsně nad hladinou moře a propůjčuje všemu podivně měkké, zlatavé a velmi příjemné světlo. I lidským tvářím, kterých je tu opravdu hodně. Ale nějak je nevnímám. Nevadí mi. Pomalu chodím, občas zmáčknu spoušť fotoaparátu (to spíš tak nějak podvědomě) a na nic nemyslím. Jen chodím, koukám a dýchám. Žádná euforie, žádné nadšení, jen klid. Něco vnímám, ale neumím to popsat. Obvykle dokážu pocity popsat, teď nikoliv.
Po půlnoci zjišťuji, že mě přepadá hlad. Dopřávám si espresso a wafli s obrovskou náloží smetany a marmelády. Wafle je vynikající, tak tupluji.
Blíží se 1 hodina ranní. Slunce se dlouhou nohou sklouzlo po vodní hladině a zamířilo k obloze. Lidi se pomalu začínají rozcházet. Začíná den. V těchto souvislostech to zní divně.
Vlastně vubec nevím, na co jsem ty dvě hodiny mylel. Ale teď vím, že věci jsou ve skutečnosti velice jednoduché. Jem my sami si je děláme složité. Vždyť stačí sednout na kolo a šlapat.