Tento příběh patří ještě do země Trolů a jiných nadpřirozených bytostí. Řidič, se kterým jsem se setkal, mi opravdu připadal jako nadpřirozená bytost.
Jedu lesem. Nikde nikdo a už několik hodin prší. Do kempu daleko a začíná mi být zima. Vezmu si suchý spodní triko. To by mělo alespoň na chvíli pomoct. Zastavuji a začínám se přehrabovat Wilsonovi v útrobách. Údělem cykloturisty je pořád něco hledat. Nepomáhá nic. Ani systém a řád ve věcech ani paměť. Paměť už tak neslouží a systém, ten mám výbornej, ale každej den jinej. Kdepak, to není nic pro mě. Takže hledám. Wilson láteří, že mu prší na vnitřnosti. Já láteřím, že nemůžu najít triko. Konečně. A teď co nejrychleji výměna. Mokré triko do Wilsona a tradá dál. Po několika kilometrech mě předjíždí auto a staví u kraje. Řidič a paní vystupují a mávají abych zastavil. Sonduju RZ (pro starší ročníky SPZ). Je Norská. A sakra. Občas zastaví auto s českou SPZ a chtějí si popovídat nebo jen tak pozdravit, ale tohle, to je jiná. Začínám přemýšlet, co jsem kde prošvihnul. “To je vaše rukavice”, povídá pán. Kouknu na Wilsona a na něm leží druhá. Ano, a ukazuji na druhou. Teď si vzpomínám, “nejel jste před chvílí proti mně?”
“Ano, viděli jsme rukavici, tak manželku napadlo, že by mohla být vaše. Tak jsme otočili a jsme rádi že vaše skutečně je”.
“Good luck and have a nice Trip”.
Ani jsem nestačil pořádně poděkovat a už otáčeli opět do původního směru. Když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, jak by podobná situace dopadla u nás. Znám minimálně jednoho, který by rukavici sebral, na příštích 10 km snížil rychlost na 10 km/h. Nasadil ty nejsilnější brýle v naději, že najde druhou nebo i jinou, alespoň trochu podobnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat