Jestli jsem na některé zapomněl, omluva.
Téměř vždy, když vjedu na cyklostezku, je problém. Honí mě volně pobíhající psi, jejichž páni se hrozně diví, že je pes zrovna teď neposlouchá (a chudák pes si to odskáče). Nebo hrozí zamotání do 10 m dlouhého vodítka. Nedávno mi hrozilo i fyzické napadení, neboť jisté skupině chodců se zdálo, že jedu moc rychle. To nemluvím o neustálém zastavování a opětovném rozjíždění a o tom, že jízda po cyklostezce je často vyšperkována defektem.
Ne tak ve Skandinávii. I já, zarytý odpůrce cyklostezek, jsem je začal ve městech vyhledávat. Například celé Helsinky jsem projel naprosto plynule, aniž bych musel mezi auta. Sem tam jsem potkal cyklistu. Toť vše. Ani náznak konfliktu. Chodci chodí vpravo a bezvýhradně nechávají místo pro cyklisty.
Navíc - Google cyklostezky perfektně zná a umí po nich navádět.
No, nedalo mi to. Člověk má tendenci pořád srovnávat.
Ale zpět k tématu.
Jedu po E4, rychlost povolena na 110km/h, což je ve Švédsku téměř vzácnost. A řidiči si to užívají. Ke svodidlům je cca 0,5m, jeden pruh. Vůbec se necítím dobře, i když se tam na kole smí. Stavím a úkoluji Google. Ukazuje trasu o cca 20km delší, ale bezpečnější.
Jak já se mýlil.
Přijíždím do vesnice a z nějakého, mě dosud neznámého, důvodu vjíždím na souběžnou cyklostezku. “Odbočte doprava”, říká Google. Kam bych tady asi odbočil, otevírám brašnu na řidítkách a zkoumám, co ten Google blbne. Najednou mám takový divný pocit, ale než jsem stačil zjistit proč, náraz a ležím na zemi. Zvedám hlavu a najednou ho tam vidím. Stojí a ani se nehnul.
Mě do řeči moc nebylo. Naložil mě do auta a odvezl domů. Tam manželka přítomna byla, původem z Ruska. S pánem mluvila švédsky, sama pro sebe si občas něco broukla rusky. Bylo mi to blbý, tak říkám: “Я понимаю, немного по русски”.
Paní vykouzlila úsměv, který jí však záhy ztuhnul na rtech. To když sundala tu motanici, co jsem měl na loktu. Konstatovala, že vidí kost a že je nutná nemocnice. Neděle večer. Takže Emergency. Pán nás (mě, kolo i Wilsona) naložil do auta a jeli jsme do osudového města Luleå. Na pohotovosti se mnou strávil 2 hodiny. Byl úžasně vtipný. Nejvíc mě dostal, když si paní doktorka chystala šitíčko a před tím si nastavila světlo, tak se mu to nezdálo, beze slova přistoupil k lůžku a poopravil pozici světla. Doktorka, nejen že mu nevynadala, ale stačila se ještě pousmát. To může jen ten, kdo si je jist tím co dělá a hlavně to co dělá, umí.
Nebudu to dále rozebírat. Loket spravilo 7 švédských stehů. Jako vejslužku jsem si odnesl materiál na 3 převazy a pokyn, že stehy je třeba za 3 týdny vyndat.
Pán mě, kolo i Wilsona zavezl do kempu. Dal mi e-mailovou adresu, (kterou do dneška marně hledám) výměnou za link na blog 55, tak doufám, že si článek přečte, aby věděl, že mu moc děkuji a že jsem mu nesmírně vděčný. Tím jsem myslel, že už mám to špatný za sebou. Ale chyba lávky. To mělo teprve přijít.
Žádné komentáře:
Okomentovat