Have You a Permit?

„Have You a Permit?“
No to je super, první noc v Americe v kempu a hned se mi zdají sny v angličtině. To to přizpůsobování probíhá rychle, říkám si tak 20 minut po ulehnuti do stanu v Denali National Park.
„Have You a Permit?“
Hlas nějak zesiluje a můj spánek ještě není tak tvrdý, abych nerozeznal, že tohle sen nebude. Rozepínám stan a vidím, jak kousek dál se ze svého žďáráku souká Luděk.
„Have You a Permit?“
Ozvalo se již nepříjemně silným a rozhodným hlasem. Přede mnou stojí divnej chlapík v uniformě a kouká střídavě na mě a na Luďka.
Do Denali National Park jsme dorazili z Fairbanks někdy k večeru. Než jsme vyřídili všechny formality, shlédli instruktážní film jak se v parku chovat, nafasovali nedobytnej sud na potraviny a než jsme nahlásili co hodláme v příštích dnech dělat, kde se budeme pohybovat, kde budeme spát…atd…uplynulo drahně času a my se dozvěděli, ze sice máme všechno zařízený, ale že nemáme kde spát protože office mezi tím zavřel.
Jenže, to bych nesměl vyrůstat v prostředí kempů na Berounce. Vyrážíme do kempu a nacházíme krásné místo. Úplně volné. Tady si postavím stan a nikdo mě odtud nedostane, povídám rezolutně. Ostatně, už je téměř tma a ráno brzo vyrážíme do parku. Luděk se trochu ošívá, ale má jen zďárák, tak potichu souhlasí a rozkládá ho o kus vedle. Za chvíli usínáme.
„Have You a Permit?“
Před stanem stoji ranger a je jasně odhodlán konat. Luděk se hrabe ze žďáráku a ranger se otáčí i na něj. Světlo jeho baterky tomu všemu dává nádech prvního průšvihu. Začínáme v českém stylu. Výmluvy. Mnoho výmluv. Přijeli jsme pozdě, v office už nikdo není, zůstáváme tři dny…zítra koupíme, a mnoho podobných, jasných důvodů, proč nemáme permit.
„Have You a Permit?“
Nedal se ranger vykolejit a na první fintu nám nenaletěl. Nezbylo, než přiznat barvu.
„NO“, konečně odpovídáme to, co chce ranger slyšet. „Všechno sbalit a odchod na konec kempu“ povídá. Počkal, až všechno sbalíme a osobně s námi šel asi o 50m dál, tam nám vykázal místo a počkal, až vše zase postavíme. Pak odejel. „To je vůl“, povídám. „Není, jen děla svou práci“, říká Luděk. A měl pravdu i když na to původní místo samozřejmě už nikdo nepřijel.
Druhý den ráno nevedla naše cesta nejdřív na WC ale do office pro permit. Konečně ho máme a odjíždíme na výlet do parku. Parkem vede jen jedna cesta, cca 80mil. Po ní vozí pracovníci parku návštěvníky v autobusech a ti pročesávají zrakem okolní krajinu. Někteří jsou vybaveni dalekohledy a různými jinými vymoženostmi moderní optiky. Když mají štěstí, uvidí medvěda, losa nebo jiné zvíře. Probíhá to asi takhle: řidič pomalu jede a všichni jak smyslů zbavení zírají přes okna autobusu. Pak někdo zařve např. bear…a všichni se k němu nahrnou, takže nevidí nikdo nic. No dobrá, jsou to amíci, asi z měst, tak nechť…já si cestou tam schrupnu a po cestě zpět, kterou máme naplánovanou na kolech, si ty zvířata prohlídnu hezky v klidu. Ale co je moc je moc i na mě. Když někdo zařval „králík“ a všichni se k němu nahrnuli takovou rychlostí, že málem převrátili autobus, tak jsem si zbožně přál, aby už nás řidič vysadil. Králíků jsme měli vždy plnou králíkárnu a rozhodně jsem z nich nijak nadšenej nebyl. Zvláště, když jsem je musel jít krmit.
Dojeli jsme na konečnou, tam nás řidič „vysypal“ a odjel. Zkušeně jsme nejprve uvařili oběd. Ale už během oběda se nebe začalo kabonit a shodně s naším odjezdem se spustil déšť. A lilo a lilo. To by ale nebylo to nejhorší. Povrch cesty tvořil jemný píseček, který způsobil, že nejdříve přestal fungovat přesmykač, pak přehazovačka. Cesta byla velmi členitá a měnit převody bylo třeba. Ale nešlo to. Nakonec jsme ujeli asi 30km a vzdali to. Nasedli jsme do posledního busu a ten nás dovezl zpět do kempu v Denali.
Postavil jsem stan a Luděk o kus dál uléhá do svého žďáráku.  Permit jsme měli a já si v duchu říkal, jen ať zase přijde, já si ho zkousnu.
„ Have You a permit“ známá věta zase zazněla. Tentokrát ale bylo kolem 6. hod ráno. Podle hlasu jsem ho poznal. Byl to náš známej. Počkej, já si tě teď vychutnám, ty rangere jeden americkej, teď něco uvidíš. A vylezl jsem ven ze stanu. Zaujal jsem před ním bojovně-vyzývavý postoj a vytasil permit. O kus dál stál elektrický vozík kde seděla zřejmě rangerova zástupkyně. „To jsou oni, co včera neměli permit“, hulákala na celý kemp. Ranger zkontroloval permit a povídá: „Čí je tohle?“
Teprve teď jsem si všimnul, že Luďkův žďárák je prázdnej. „To je kamaráda, šel na toaletu“, povídám. „Okamžitě to dejte pryč, na trávě se tady nesmí spát“. Tak to už bylo na mě moc. „To není moje, nemůžu na to sahat. Až přijde, řeknu mu to a dá to pryč sám“.
„No, You move, now! You move“. Hlas byl tak rezolutní, že jsem rezignoval a popotáhnul Luďkův žďárák o 2m dál, na vymezené místo bez trávy. Ranger spokojeně odešel. Byli jsme tam ještě dva dny. Pokaždé, když jel pak ranger okolo, zdravil nás už na dálku a my jeho taky. Stali se z nás kámoši. Málo platný, konečně jsme měli všechno jak má být, ranger byl spokojen z dobře odvedené práce a my jsme měli v duších klid. Jo a na jmenovce měl napsáno Fritz. Že by první setkání s typicky americkou pečlivostí a důsledností?