Kisna

Jezdí jich kolem mě denně desítky, možná stovky. Obytné vozy. Tedy spíš obytné autobusy. Vezou si všechno, co potřebují. I já si vezu všechno, co potřebuji. Koukám jim do očí. Přes čelní sklo. Pohled upřený nepřítomně do dálky, na pozadí pohledu obava, jen ať se ta kraxna někde nepodělá. Potkávám i cyklisty a cyklistky, kolegy a kolegyně. Koukám jim do očí. Přímo, bez čelního skla. Jiskra v očích, radost a touha prohodit pár slov. Povídání by bylo na hodiny, ale musíme jet. Tak Good Luck. I já možná někdy pojedu kisnou. Až zešedivím, až budu starý muž, pod kterým se budou nohy podlamovat a těžko bude držet moč. Pak mě má hodná žena posadí do kisny a vyveze na výlet. Nevím, kam to bude, ale je to jedno. Budu skelným pohledem koukat přes čelní sklo a budu říkat, jak je to krásný. Trochu mi přitom zvlhnou oči, protože v hloubi duše budu vědět, že krásné to bylo, když jsem na kole cítil každý poryv větru, když má kůže vstřebávala sluneční paprsky nebo ji skrápěly kapky deště. Když jsem každou buňkou cítil všechny ty vůně okolo. Když jsem šplhal do kopců, kde sídlí jen orel a když jsem se pak jako on spouštěl střemhlav do údolí. Když jsem viděl všechny ty kytky okolo, ty stromy, ptáky a zvířata. Když jsem byl rychlý jako vítr, který čeří vlny na hladině Yukonu. Když jsem byl svobodný jako orel, který plachtí až za obzor, aby se podíval, co tam je. A když jsem byl šťastný, jak dovede být šťastné jen malé dítě. To mi dává kolo, svobodu a štěstí.
Dokud nejsem starý, šedivý a nemohoucí muž, tak do kisny nesednu. A až ten čas přijde, pak poděkuji své hodné ženě, že mě vzala na výlet.