10. 9. 2019
4. 9. 2019
Mistr Jan
Buď pozdraven Mistře Jene.
Na tomto místě byl ukončen Tvůj život díky sboru fráterníků v čele s Liškou Ryšavou - Zikmundem. Ať už to všechno bylo jakkoliv, čest tvojí památce. Každý Čech by měl jednou za život vykonat pouť do Konstanz a uctít Tvou památku. Já mám tímto splněno.
24. 8. 2019
22. 8. 2019
Aljaška - den po dni
1.den 2.den 3.den 4.den 5.den 6.den 7.den 8.den 9.rest day 10.den 11.den 12.den 13.den 14.den 15.den 16.rest day 17.den 18.den 19.den 20.den 21.den 22.rest day 23.den 24.den 25.den 27_1.den 27_2.den 28.den 29.den 30.den 31.den 32.den 33.rest day - havy rain 34.den 35.den 36.den 37.den 38.den 39.den40.den 41.den 42.den 43.den 44.den 45.den 46.den 47.den 48 - 49. rest day's - Vancouver 50.den - welcome to the U.S. again 51.den 52.den 53.den 54.den 55.den 56.den 57.den 58.den 59.den - rest day
60.den 61.den 62.den 63.den 64.den 65.den 66.den 67.den 68.den 69.den-welcome to San Francisco 70.den-sleeping day 😃
16. 8. 2019
Have You a Permit?
„Have You a Permit?“
No to je super, první noc v Americe v kempu a hned se mi zdají sny v angličtině. To to přizpůsobování probíhá rychle, říkám si tak 20 minut po ulehnuti do stanu v Denali National Park.
„Have You a Permit?“
Hlas nějak zesiluje a můj spánek ještě není tak tvrdý, abych nerozeznal, že tohle sen nebude. Rozepínám stan a vidím, jak kousek dál se ze svého žďáráku souká Luděk.
„Have You a Permit?“
Ozvalo se již nepříjemně silným a rozhodným hlasem. Přede mnou stojí divnej chlapík v uniformě a kouká střídavě na mě a na Luďka.
Do Denali National Park jsme dorazili z Fairbanks někdy k večeru. Než jsme vyřídili všechny formality, shlédli instruktážní film jak se v parku chovat, nafasovali nedobytnej sud na potraviny a než jsme nahlásili co hodláme v příštích dnech dělat, kde se budeme pohybovat, kde budeme spát…atd…uplynulo drahně času a my se dozvěděli, ze sice máme všechno zařízený, ale že nemáme kde spát protože office mezi tím zavřel.
Jenže, to bych nesměl vyrůstat v prostředí kempů na Berounce. Vyrážíme do kempu a nacházíme krásné místo. Úplně volné. Tady si postavím stan a nikdo mě odtud nedostane, povídám rezolutně. Ostatně, už je téměř tma a ráno brzo vyrážíme do parku. Luděk se trochu ošívá, ale má jen zďárák, tak potichu souhlasí a rozkládá ho o kus vedle. Za chvíli usínáme.
„Have You a Permit?“
Před stanem stoji ranger a je jasně odhodlán konat. Luděk se hrabe ze žďáráku a ranger se otáčí i na něj. Světlo jeho baterky tomu všemu dává nádech prvního průšvihu. Začínáme v českém stylu. Výmluvy. Mnoho výmluv. Přijeli jsme pozdě, v office už nikdo není, zůstáváme tři dny…zítra koupíme, a mnoho podobných, jasných důvodů, proč nemáme permit.
„Have You a Permit?“
Nedal se ranger vykolejit a na první fintu nám nenaletěl. Nezbylo, než přiznat barvu.
„NO“, konečně odpovídáme to, co chce ranger slyšet. „Všechno sbalit a odchod na konec kempu“ povídá. Počkal, až všechno sbalíme a osobně s námi šel asi o 50m dál, tam nám vykázal místo a počkal, až vše zase postavíme. Pak odejel. „To je vůl“, povídám. „Není, jen děla svou práci“, říká Luděk. A měl pravdu i když na to původní místo samozřejmě už nikdo nepřijel.
Druhý den ráno nevedla naše cesta nejdřív na WC ale do office pro permit. Konečně ho máme a odjíždíme na výlet do parku. Parkem vede jen jedna cesta, cca 80mil. Po ní vozí pracovníci parku návštěvníky v autobusech a ti pročesávají zrakem okolní krajinu. Někteří jsou vybaveni dalekohledy a různými jinými vymoženostmi moderní optiky. Když mají štěstí, uvidí medvěda, losa nebo jiné zvíře. Probíhá to asi takhle: řidič pomalu jede a všichni jak smyslů zbavení zírají přes okna autobusu. Pak někdo zařve např. bear…a všichni se k němu nahrnou, takže nevidí nikdo nic. No dobrá, jsou to amíci, asi z měst, tak nechť…já si cestou tam schrupnu a po cestě zpět, kterou máme naplánovanou na kolech, si ty zvířata prohlídnu hezky v klidu. Ale co je moc je moc i na mě. Když někdo zařval „králík“ a všichni se k němu nahrnuli takovou rychlostí, že málem převrátili autobus, tak jsem si zbožně přál, aby už nás řidič vysadil. Králíků jsme měli vždy plnou králíkárnu a rozhodně jsem z nich nijak nadšenej nebyl. Zvláště, když jsem je musel jít krmit.
Dojeli jsme na konečnou, tam nás řidič „vysypal“ a odjel. Zkušeně jsme nejprve uvařili oběd. Ale už během oběda se nebe začalo kabonit a shodně s naším odjezdem se spustil déšť. A lilo a lilo. To by ale nebylo to nejhorší. Povrch cesty tvořil jemný píseček, který způsobil, že nejdříve přestal fungovat přesmykač, pak přehazovačka. Cesta byla velmi členitá a měnit převody bylo třeba. Ale nešlo to. Nakonec jsme ujeli asi 30km a vzdali to. Nasedli jsme do posledního busu a ten nás dovezl zpět do kempu v Denali.
Postavil jsem stan a Luděk o kus dál uléhá do svého žďáráku. Permit jsme měli a já si v duchu říkal, jen ať zase přijde, já si ho zkousnu.
„ Have You a permit“ známá věta zase zazněla. Tentokrát ale bylo kolem 6. hod ráno. Podle hlasu jsem ho poznal. Byl to náš známej. Počkej, já si tě teď vychutnám, ty rangere jeden americkej, teď něco uvidíš. A vylezl jsem ven ze stanu. Zaujal jsem před ním bojovně-vyzývavý postoj a vytasil permit. O kus dál stál elektrický vozík kde seděla zřejmě rangerova zástupkyně. „To jsou oni, co včera neměli permit“, hulákala na celý kemp. Ranger zkontroloval permit a povídá: „Čí je tohle?“
Teprve teď jsem si všimnul, že Luďkův žďárák je prázdnej. „To je kamaráda, šel na toaletu“, povídám. „Okamžitě to dejte pryč, na trávě se tady nesmí spát“. Tak to už bylo na mě moc. „To není moje, nemůžu na to sahat. Až přijde, řeknu mu to a dá to pryč sám“.
„No, You move, now! You move“. Hlas byl tak rezolutní, že jsem rezignoval a popotáhnul Luďkův žďárák o 2m dál, na vymezené místo bez trávy. Ranger spokojeně odešel. Byli jsme tam ještě dva dny. Pokaždé, když jel pak ranger okolo, zdravil nás už na dálku a my jeho taky. Stali se z nás kámoši. Málo platný, konečně jsme měli všechno jak má být, ranger byl spokojen z dobře odvedené práce a my jsme měli v duších klid. Jo a na jmenovce měl napsáno Fritz. Že by první setkání s typicky americkou pečlivostí a důsledností?
No to je super, první noc v Americe v kempu a hned se mi zdají sny v angličtině. To to přizpůsobování probíhá rychle, říkám si tak 20 minut po ulehnuti do stanu v Denali National Park.
„Have You a Permit?“
Hlas nějak zesiluje a můj spánek ještě není tak tvrdý, abych nerozeznal, že tohle sen nebude. Rozepínám stan a vidím, jak kousek dál se ze svého žďáráku souká Luděk.
„Have You a Permit?“
Ozvalo se již nepříjemně silným a rozhodným hlasem. Přede mnou stojí divnej chlapík v uniformě a kouká střídavě na mě a na Luďka.
Do Denali National Park jsme dorazili z Fairbanks někdy k večeru. Než jsme vyřídili všechny formality, shlédli instruktážní film jak se v parku chovat, nafasovali nedobytnej sud na potraviny a než jsme nahlásili co hodláme v příštích dnech dělat, kde se budeme pohybovat, kde budeme spát…atd…uplynulo drahně času a my se dozvěděli, ze sice máme všechno zařízený, ale že nemáme kde spát protože office mezi tím zavřel.
Jenže, to bych nesměl vyrůstat v prostředí kempů na Berounce. Vyrážíme do kempu a nacházíme krásné místo. Úplně volné. Tady si postavím stan a nikdo mě odtud nedostane, povídám rezolutně. Ostatně, už je téměř tma a ráno brzo vyrážíme do parku. Luděk se trochu ošívá, ale má jen zďárák, tak potichu souhlasí a rozkládá ho o kus vedle. Za chvíli usínáme.
„Have You a Permit?“
Před stanem stoji ranger a je jasně odhodlán konat. Luděk se hrabe ze žďáráku a ranger se otáčí i na něj. Světlo jeho baterky tomu všemu dává nádech prvního průšvihu. Začínáme v českém stylu. Výmluvy. Mnoho výmluv. Přijeli jsme pozdě, v office už nikdo není, zůstáváme tři dny…zítra koupíme, a mnoho podobných, jasných důvodů, proč nemáme permit.
„Have You a Permit?“
Nedal se ranger vykolejit a na první fintu nám nenaletěl. Nezbylo, než přiznat barvu.
„NO“, konečně odpovídáme to, co chce ranger slyšet. „Všechno sbalit a odchod na konec kempu“ povídá. Počkal, až všechno sbalíme a osobně s námi šel asi o 50m dál, tam nám vykázal místo a počkal, až vše zase postavíme. Pak odejel. „To je vůl“, povídám. „Není, jen děla svou práci“, říká Luděk. A měl pravdu i když na to původní místo samozřejmě už nikdo nepřijel.
Druhý den ráno nevedla naše cesta nejdřív na WC ale do office pro permit. Konečně ho máme a odjíždíme na výlet do parku. Parkem vede jen jedna cesta, cca 80mil. Po ní vozí pracovníci parku návštěvníky v autobusech a ti pročesávají zrakem okolní krajinu. Někteří jsou vybaveni dalekohledy a různými jinými vymoženostmi moderní optiky. Když mají štěstí, uvidí medvěda, losa nebo jiné zvíře. Probíhá to asi takhle: řidič pomalu jede a všichni jak smyslů zbavení zírají přes okna autobusu. Pak někdo zařve např. bear…a všichni se k němu nahrnou, takže nevidí nikdo nic. No dobrá, jsou to amíci, asi z měst, tak nechť…já si cestou tam schrupnu a po cestě zpět, kterou máme naplánovanou na kolech, si ty zvířata prohlídnu hezky v klidu. Ale co je moc je moc i na mě. Když někdo zařval „králík“ a všichni se k němu nahrnuli takovou rychlostí, že málem převrátili autobus, tak jsem si zbožně přál, aby už nás řidič vysadil. Králíků jsme měli vždy plnou králíkárnu a rozhodně jsem z nich nijak nadšenej nebyl. Zvláště, když jsem je musel jít krmit.
Dojeli jsme na konečnou, tam nás řidič „vysypal“ a odjel. Zkušeně jsme nejprve uvařili oběd. Ale už během oběda se nebe začalo kabonit a shodně s naším odjezdem se spustil déšť. A lilo a lilo. To by ale nebylo to nejhorší. Povrch cesty tvořil jemný píseček, který způsobil, že nejdříve přestal fungovat přesmykač, pak přehazovačka. Cesta byla velmi členitá a měnit převody bylo třeba. Ale nešlo to. Nakonec jsme ujeli asi 30km a vzdali to. Nasedli jsme do posledního busu a ten nás dovezl zpět do kempu v Denali.
Postavil jsem stan a Luděk o kus dál uléhá do svého žďáráku. Permit jsme měli a já si v duchu říkal, jen ať zase přijde, já si ho zkousnu.
„ Have You a permit“ známá věta zase zazněla. Tentokrát ale bylo kolem 6. hod ráno. Podle hlasu jsem ho poznal. Byl to náš známej. Počkej, já si tě teď vychutnám, ty rangere jeden americkej, teď něco uvidíš. A vylezl jsem ven ze stanu. Zaujal jsem před ním bojovně-vyzývavý postoj a vytasil permit. O kus dál stál elektrický vozík kde seděla zřejmě rangerova zástupkyně. „To jsou oni, co včera neměli permit“, hulákala na celý kemp. Ranger zkontroloval permit a povídá: „Čí je tohle?“
Teprve teď jsem si všimnul, že Luďkův žďárák je prázdnej. „To je kamaráda, šel na toaletu“, povídám. „Okamžitě to dejte pryč, na trávě se tady nesmí spát“. Tak to už bylo na mě moc. „To není moje, nemůžu na to sahat. Až přijde, řeknu mu to a dá to pryč sám“.
„No, You move, now! You move“. Hlas byl tak rezolutní, že jsem rezignoval a popotáhnul Luďkův žďárák o 2m dál, na vymezené místo bez trávy. Ranger spokojeně odešel. Byli jsme tam ještě dva dny. Pokaždé, když jel pak ranger okolo, zdravil nás už na dálku a my jeho taky. Stali se z nás kámoši. Málo platný, konečně jsme měli všechno jak má být, ranger byl spokojen z dobře odvedené práce a my jsme měli v duších klid. Jo a na jmenovce měl napsáno Fritz. Že by první setkání s typicky americkou pečlivostí a důsledností?
12. 8. 2019
1. 8. 2019
Punkový bar
Schvácení, špinaví, zpocení, zaprášení, hladoví a žízniví. Zkratka a jasně – obrovská chuť na pivo. V takovém stavu se blížíme s Luďkem k osadě Nenana. Mapa skýtala naději, neb v ní bylo několik možností občerstvení.
Poslední zatáčka vlevo a vjíždíme na hlavní a zároveň jedinou ulici. DEAD TOWN. Úplně, totálně. Vše zavřeno a zabedněno, nikdo nikde. Scéna jak z filmu Tenkrát na západě. Jen lehce se ve větru pohupuji vrzající cedule, tu a tam zavíří oblak prachu. Jinak pusto a prázdno. Ale když už jsme tady, projíždíme celou ulici až na konec. Úplně na konci ulice, vpravo, stála taková nenápadná, z prken ztlučená bouda a nad dveřmi, lidskou rukou, napsáno BAR. A pod nápisem dveře dokořán. Usmálo se na nás pivní štěstí.
Teda to je pajzl, byla moje první myšlenka, když jsme vstoupili dovnitř. Nechápu, proč mají všude koberce, když je nikdy nečistí, říkám si v duchu. Místnosti dominoval dlouhej a širokej bar, u kterého sedělo několik místních štamgastů. Na zdech, na stropě a vůbec všude kolem, něco viselo, leželo nebo stálo opřeno. Bylo tam snad všechno, co kdy člověk stvořil.
Za pultem se pohyboval chlapík, mohlo mu být tak kolem 70. let. Barman. Snědej, hubenej a v ústech cigaretu s dlouhým popelem. Připomínal mi prvního zubaře v životě, se kterým jsem se kdy setkal.
Už je to dávno, bylo to u nás na malotřídce. Jednou nás vzali, že půjdeme na prohlídku k zubaři. Když na mě přišla řada, byl jsem usazen do obrovskýho křesla. Do obličeje mi svítila žárovka velká jak v Berouně na nádraží na třetím nástupišti .Něco mi otevřelo pusu a začalo se tam šťourat. Otevírám oči. Nade mnou skloněná hlava a z ní vyčuhuje hořící cigareta. Popel měla tak dlouhej, ze hrozil každým okamžikem odpadnout. Pak přišlo vrtání a popel neustále narůstal. Zubař občas mávnul levou rukou, aby rozehnal kouř a podíval se, jestli vrtá stále ještě v ústech. První vrtačky se točily pomalu. Ve stejném rytmu opisovala i má hlava malé kroužky a mám dojem, ze ve stejném rytmu se trochu kýval i zubař. Zvuk vrtačky ustal. „Vypláchni si to“, povídá zubař a konečně si vyndal cigaretu a odklepnul popel na podlahu. Už mě tam nikdy nikdo nedostal.
A tenhle barman v Nenana to měl stejný. Dlouhej popel, jen nevrtal, ale čepoval. Navíc měl ještě něco extra. Hrozně se mu klepaly ruce. Než jedno pivo natočil, druhý rozlil.
Luděk odchází na WC a já se dávám do reči s jedním z místních. Tedy přesněji, on se dal do reči se mnou. Já mu nerozuměl ani slovo. Byl opilej, šišlal, vynechával a zkracoval, navíc ta američtina. Ale nasmáli jsme se u toho oba dosytnosti. Přichází Luděk, dáváme si ještě jedno pivko (mimochodem výborný). Ukončujeme konverzaci, platíme a odcházíme.
Když jsme venku, Luděk povídá: „byl jsi na záchodě“? „Ne“ odpovídám. Tak běž, to stoji zato. Tak jsem tam vlezl a měl pravdu. Vznikla tak fotografie, která asi nejlíp dokresluje onen bar. Měl bych sto chuti, před nápis BAR nad vchodem připsat PUNKOVÝ…Myslím, že by to bylo přesný. Kéž bychom po cestě narazili na víc takových.
Mimochodem…V Nenana jsme i spali. Ve veřejné knihovně. Ale to je na jiný povídaní.
Poslední zatáčka vlevo a vjíždíme na hlavní a zároveň jedinou ulici. DEAD TOWN. Úplně, totálně. Vše zavřeno a zabedněno, nikdo nikde. Scéna jak z filmu Tenkrát na západě. Jen lehce se ve větru pohupuji vrzající cedule, tu a tam zavíří oblak prachu. Jinak pusto a prázdno. Ale když už jsme tady, projíždíme celou ulici až na konec. Úplně na konci ulice, vpravo, stála taková nenápadná, z prken ztlučená bouda a nad dveřmi, lidskou rukou, napsáno BAR. A pod nápisem dveře dokořán. Usmálo se na nás pivní štěstí.
Za pultem se pohyboval chlapík, mohlo mu být tak kolem 70. let. Barman. Snědej, hubenej a v ústech cigaretu s dlouhým popelem. Připomínal mi prvního zubaře v životě, se kterým jsem se kdy setkal.
Už je to dávno, bylo to u nás na malotřídce. Jednou nás vzali, že půjdeme na prohlídku k zubaři. Když na mě přišla řada, byl jsem usazen do obrovskýho křesla. Do obličeje mi svítila žárovka velká jak v Berouně na nádraží na třetím nástupišti .Něco mi otevřelo pusu a začalo se tam šťourat. Otevírám oči. Nade mnou skloněná hlava a z ní vyčuhuje hořící cigareta. Popel měla tak dlouhej, ze hrozil každým okamžikem odpadnout. Pak přišlo vrtání a popel neustále narůstal. Zubař občas mávnul levou rukou, aby rozehnal kouř a podíval se, jestli vrtá stále ještě v ústech. První vrtačky se točily pomalu. Ve stejném rytmu opisovala i má hlava malé kroužky a mám dojem, ze ve stejném rytmu se trochu kýval i zubař. Zvuk vrtačky ustal. „Vypláchni si to“, povídá zubař a konečně si vyndal cigaretu a odklepnul popel na podlahu. Už mě tam nikdy nikdo nedostal.
A tenhle barman v Nenana to měl stejný. Dlouhej popel, jen nevrtal, ale čepoval. Navíc měl ještě něco extra. Hrozně se mu klepaly ruce. Než jedno pivo natočil, druhý rozlil.
Luděk odchází na WC a já se dávám do reči s jedním z místních. Tedy přesněji, on se dal do reči se mnou. Já mu nerozuměl ani slovo. Byl opilej, šišlal, vynechával a zkracoval, navíc ta američtina. Ale nasmáli jsme se u toho oba dosytnosti. Přichází Luděk, dáváme si ještě jedno pivko (mimochodem výborný). Ukončujeme konverzaci, platíme a odcházíme.
Mimochodem…V Nenana jsme i spali. Ve veřejné knihovně. Ale to je na jiný povídaní.
25. 7. 2019
Poděkování
Jsou osoby, bez jejichž pochopení, velkorysosti, umu a schopnosti vcítit se do myšlení druhého by tato expedice nikdy nemohla nabýt reálné podoby. A těm se sluší veřejně poděkovat.
• Manželka Alice a dcera Jana
(bez jejich pochopeni, pomoci, domácího zázemí a podpory by to prostě nešlo – děkuju)
• Vedení Gymnázia Joachima Barranda v Berouně (bez jejich pochopení a vstřícnosti by to také nešlo – děkuji) …beseda bude 😊
• MUDr.Tomáš Vimmer a Šárka Vimmerová (bez jejich odborné péče o má kolena by to také nešlo – děkuji)…pane doktore, ty injekce fakt vůbec nebolí 😊
• Mgr.Ivan Rybařík a jeho Čistý sport (výkonnostně mě dostal na takovou úroveň, že je tohle všechno možné…jeho entuziasmus je silně infekční – děkuji)…makáme 😊
• Martin Kahoun (zachránil mou první expedici na Nordcapp) kdyby to tenkrát blbě dopadlo, asi bych tu nebyl – děkuji)…lososi tady jsou 😊
• MUDr. Michal Bureš – s jeho dobrozdáním, to se to šlape - děkuji
• Michal Koš (vždy perfektně a zodpovědně připraví kolo – díky)…neboj Míšo, jedu pomalu a opatrně
Luděk Barták - bezpečně mě provedl nástrahami letištních provozů, imigračního úředníka a hlavně amerického způsobu kempování...děkuji...bez tebe bych uz asi seděl v té nejpřísněji střežené base v Americe
A samozřejmě děkuji i všem dalším, kteří cestu sledují a drží
• Manželka Alice a dcera Jana
(bez jejich pochopeni, pomoci, domácího zázemí a podpory by to prostě nešlo – děkuju)
• Vedení Gymnázia Joachima Barranda v Berouně (bez jejich pochopení a vstřícnosti by to také nešlo – děkuji) …beseda bude 😊
• MUDr.Tomáš Vimmer a Šárka Vimmerová (bez jejich odborné péče o má kolena by to také nešlo – děkuji)…pane doktore, ty injekce fakt vůbec nebolí 😊
• Mgr.Ivan Rybařík a jeho Čistý sport (výkonnostně mě dostal na takovou úroveň, že je tohle všechno možné…jeho entuziasmus je silně infekční – děkuji)…makáme 😊
• Martin Kahoun (zachránil mou první expedici na Nordcapp) kdyby to tenkrát blbě dopadlo, asi bych tu nebyl – děkuji)…lososi tady jsou 😊
• MUDr. Michal Bureš – s jeho dobrozdáním, to se to šlape - děkuji
• Michal Koš (vždy perfektně a zodpovědně připraví kolo – díky)…neboj Míšo, jedu pomalu a opatrně
Luděk Barták - bezpečně mě provedl nástrahami letištních provozů, imigračního úředníka a hlavně amerického způsobu kempování...děkuji...bez tebe bych uz asi seděl v té nejpřísněji střežené base v Americe
A samozřejmě děkuji i všem dalším, kteří cestu sledují a drží
Medvědí doslov
S těmi medvědy je to trochu složitý. Znám hodně lidí, kteří byli na Aljašce a jediný co viděli, byly "bear shits". Živého medvěda nikoliv. Já jich viděl hodně. Přičítám to několika skutečnostem.
1. Jedu na kole, ne autem…mám čas se rozhlížet a neproletím krajinou jako blesk
2. Kolo jede potichu (což je ale dvousečná výhoda)
3. Jsem v krajině dostatečně dlouhou dobu
Ovšem kolo sebou nese i rizika…v tomto směru. Jede potichu a v kombinaci s protivětrem hrozí, žle se člověk dostane do blízkosti medvěda, aniž ten by o něm věděl. A to je problém. Pokud o vás medvěd vi, většinou sám odejde aniž byste si ho všimli. Ale pokud ho překvapíte, nikdy nelze dopředu odhadnout, jak se zachová. Lekne se a pak už je to pade/pade. Potud teorie. Když jsem se setkal s prvními medvědy, kteří o mě nevěděli, řekl jsem si…tak takhle to nepůjde.
A začal jsem s hlasovými projevy. Vynadal jsem všem, kterým jsem to nestihnul osobně, stejně tak všechny pochválil, přezpíval všechno co znám, zopakoval slovíčka, vyňatá slova, latinské názvy ryb…atd. prostě vše, na co jsem si vzpomněl. Jinak řečeno - řval jsem jak na lesy. Úplně opačný způsob chovaní v přírodě než jsem navyklý. No, a výsledek? Dva medvědi ve škarpě, já řval jak o život a je to vůbec nezajímalo. Ale věděli o mě a za pár minut odešli. Tak to asi funguje.
Ještě jedna zvláštnost s medvědy související. Pokud v dané lokalitě jsou, jsou jejich „bear shits“ na silnici. Nikdy uprostřed, vždycky na kraji. Ale to jsou hromady. Někdy co 50m, to hromada. Tam se člověk musí mít na pozoru, je to neklamný indikátor jejich přítomnosti. Celou dobu se snažím si vysvětlit, proč s tím nákladem chodí na silnici. Málo platný, člověk má potřebu vytvářet teorie a zevšeobecňovat.
Jediný, na co jsem v této souvislosti přisel je, ze choděj na silnici, protože nechtějí mít naděláno v lese.
1. Jedu na kole, ne autem…mám čas se rozhlížet a neproletím krajinou jako blesk
2. Kolo jede potichu (což je ale dvousečná výhoda)
3. Jsem v krajině dostatečně dlouhou dobu
Ovšem kolo sebou nese i rizika…v tomto směru. Jede potichu a v kombinaci s protivětrem hrozí, žle se člověk dostane do blízkosti medvěda, aniž ten by o něm věděl. A to je problém. Pokud o vás medvěd vi, většinou sám odejde aniž byste si ho všimli. Ale pokud ho překvapíte, nikdy nelze dopředu odhadnout, jak se zachová. Lekne se a pak už je to pade/pade. Potud teorie. Když jsem se setkal s prvními medvědy, kteří o mě nevěděli, řekl jsem si…tak takhle to nepůjde.
A začal jsem s hlasovými projevy. Vynadal jsem všem, kterým jsem to nestihnul osobně, stejně tak všechny pochválil, přezpíval všechno co znám, zopakoval slovíčka, vyňatá slova, latinské názvy ryb…atd. prostě vše, na co jsem si vzpomněl. Jinak řečeno - řval jsem jak na lesy. Úplně opačný způsob chovaní v přírodě než jsem navyklý. No, a výsledek? Dva medvědi ve škarpě, já řval jak o život a je to vůbec nezajímalo. Ale věděli o mě a za pár minut odešli. Tak to asi funguje.
Ještě jedna zvláštnost s medvědy související. Pokud v dané lokalitě jsou, jsou jejich „bear shits“ na silnici. Nikdy uprostřed, vždycky na kraji. Ale to jsou hromady. Někdy co 50m, to hromada. Tam se člověk musí mít na pozoru, je to neklamný indikátor jejich přítomnosti. Celou dobu se snažím si vysvětlit, proč s tím nákladem chodí na silnici. Málo platný, člověk má potřebu vytvářet teorie a zevšeobecňovat.
Jediný, na co jsem v této souvislosti přisel je, ze choděj na silnici, protože nechtějí mít naděláno v lese.
24. 7. 2019
Medvědi
Na dotaz, jestli jsou na Aljašce medvědi, můžu s klidným svědomím odpovědět. Jsou.
A hodně. A různí. Velcí a menší, hnědí i černí. Ale všichni mají jedno společné. Zjevují se naprosto nečekaně, potichu a nenadále. Jako duchové. I mě se tak stalo a byly chvíle, kdy jsem si vzpomněl na slova mého trenéra a guru Ivana Rybaříka z Čistého Sportu. Když se, mimochodem vítězně, účastnil jednoho z nejtěžších bikových závodů světa, Crocodile Trophy v Austrálii, zjistil, že se tam vyskytuji běžně i nejjedovatější hadi na světě. Inu, ptal se domorodce co má dělat, když ho taková potvora kousne. A domorodec odpověděl: sednout si pod strom a zemřít jako muž.
Tak zpět k medvědům. Vyberu jen ta dvě nejzajímavější setkáni.
První se odehrálo přímo na silnici.
Právě jsem přejel řeku Devil River a začal stoupat do kopce. Vítr foukal proti mě. Zvednu hlavu od asfaltu a úplně zcepením. Je tam. U krajnice a něco hrabe v pangejtu. Neví o mě, protože má špatný vítr.
Fouká od něj ke mě.
Co teď.
Rychle tahám telefon a zkouším foto a video.
Ruce se mi třesou a ani nedýchám. Najednou medvěd vystoupil na silnici. V cely nádheře. Byl to grizzly, hodně tmavej a velkej. Uviděl mě a zcepeněl taky. Našpicoval uši a koukali jsme na sebe tak na vzdálenost 70m. A odhadovali, co ten druhy udělá. V tom se zjevil truck naložený dřevem. Mávám aby zpomalil. Ani nápad. Tolik tun se těžko zpomaluje. Ale spustil klakson na plný pecky. Medvěd skočil do křoví na druhy straně silnice. Uf. Kamion to vyřešil za mě. Ještě par minut čekám, jestli méďa nepůjde zpět na silnici, ale byl klid. Tak se dávám do pohybu, pomalu jedu a očima pročesávám místo, kde medvěd zmizel. Když to místo míjím, jen tak mimoděk, periferně…nic neočekávaje…jsem se otočil na druhou stranu…a tam… v úplný tichosti…seděl druhej. Taky tmavej a taky velkej. Nevím jak byl daleko ale zřetelně jsem viděl bělmo jeho očí. Vzájemně jsme se prohlíželi a hodnotili. Trvalo to par vteřin, ale byl tam obsažen cely vesmír. Dělal jsem jako ze nešlapu, ale šlapal jsem. Dělal jsem jako ze se nehejbu, ale hejbal se…pomalu….pomaloučku…jsem se vzdaloval. Méďa jen otáčel hlavu a pozorně mě sledoval. No, nadechnul jsem se až za zatáčkou a zároveň jsem musel zkontrolovat, jestli nebude třeba prát kalhoty. Naštěstí nebylo. Ale jedno se tem míšanům musí nechat. Jsou nádherní. Skuteční vládci vědomi si svého postavení. Jsou nesmírně mrštní, silni, rychli a elegantní. Na nějaký útěk, ani na kole, nemůže být ani pomyšlení. A vůbec nejkrásnější mají ušiska. Nádherný, velký, takový okrouhlý a masitý. Jen je za ně trochu vytahat😊
A druha příhoda?
Ten samý den, přímo v kempu.
Dojel jsem k večeru do kempu. Kemp byl uspořádán terasovitě, na každé terase cesta. Postavím stan, uvařil jsem obligátní těstoviny…hygiena a hurá do spacáku. Asi kolem 22 hod si říkám, ještě půjdu na záchod, lepší teď, než v 5 ráno. Tak vylézám ze stanu, všude už naprostý klid a ticho. A v tom vidím na kraji terasy zralé maliny. Udělal jsem par kroku k malinám a úplně jsem ztuhnul. Pode mnou, vprostřed asfaltky, vprostřed kempu si naprosto neslyšně vykračoval obrovský grizzly. Nevěděl o mě, byl jsem nad nim.
Nebyl jsem schopen lautr ničeho. Vprostřed kempu, to snad ne.
Byl jsem bos, takže těch par kroku ke stanu nebylo slyšet.
Vzal jsem do ruky bear spray, posadil se na lavici před stanem a čekal. Čekal, jestli méďa zatočí doleva a přijde ke mě, nebo půjde dal směrem ven z kempu. Naštěstí dbal šipek na silnici a zamířil ven z kempu.
Koukal jsem na něj tak z 10 metrů. Byl obrovský. Majestátní a na prosto nehlučný. Co si budu už napořád pamatovat, je to ticho. Jde několika set kilové zvíře a provází ho absolutní ticho. Žadný pes, žádný dítě žádný vitr…nic…absolutni ticho…a medvěd
Tu noc už jsem toho moc nenaspal.
A hodně. A různí. Velcí a menší, hnědí i černí. Ale všichni mají jedno společné. Zjevují se naprosto nečekaně, potichu a nenadále. Jako duchové. I mě se tak stalo a byly chvíle, kdy jsem si vzpomněl na slova mého trenéra a guru Ivana Rybaříka z Čistého Sportu. Když se, mimochodem vítězně, účastnil jednoho z nejtěžších bikových závodů světa, Crocodile Trophy v Austrálii, zjistil, že se tam vyskytuji běžně i nejjedovatější hadi na světě. Inu, ptal se domorodce co má dělat, když ho taková potvora kousne. A domorodec odpověděl: sednout si pod strom a zemřít jako muž.
Tak zpět k medvědům. Vyberu jen ta dvě nejzajímavější setkáni.
Právě jsem přejel řeku Devil River a začal stoupat do kopce. Vítr foukal proti mě. Zvednu hlavu od asfaltu a úplně zcepením. Je tam. U krajnice a něco hrabe v pangejtu. Neví o mě, protože má špatný vítr.
Fouká od něj ke mě.
Co teď.
Rychle tahám telefon a zkouším foto a video.
Ruce se mi třesou a ani nedýchám. Najednou medvěd vystoupil na silnici. V cely nádheře. Byl to grizzly, hodně tmavej a velkej. Uviděl mě a zcepeněl taky. Našpicoval uši a koukali jsme na sebe tak na vzdálenost 70m. A odhadovali, co ten druhy udělá. V tom se zjevil truck naložený dřevem. Mávám aby zpomalil. Ani nápad. Tolik tun se těžko zpomaluje. Ale spustil klakson na plný pecky. Medvěd skočil do křoví na druhy straně silnice. Uf. Kamion to vyřešil za mě. Ještě par minut čekám, jestli méďa nepůjde zpět na silnici, ale byl klid. Tak se dávám do pohybu, pomalu jedu a očima pročesávám místo, kde medvěd zmizel. Když to místo míjím, jen tak mimoděk, periferně…nic neočekávaje…jsem se otočil na druhou stranu…a tam… v úplný tichosti…seděl druhej. Taky tmavej a taky velkej. Nevím jak byl daleko ale zřetelně jsem viděl bělmo jeho očí. Vzájemně jsme se prohlíželi a hodnotili. Trvalo to par vteřin, ale byl tam obsažen cely vesmír. Dělal jsem jako ze nešlapu, ale šlapal jsem. Dělal jsem jako ze se nehejbu, ale hejbal se…pomalu….pomaloučku…jsem se vzdaloval. Méďa jen otáčel hlavu a pozorně mě sledoval. No, nadechnul jsem se až za zatáčkou a zároveň jsem musel zkontrolovat, jestli nebude třeba prát kalhoty. Naštěstí nebylo. Ale jedno se tem míšanům musí nechat. Jsou nádherní. Skuteční vládci vědomi si svého postavení. Jsou nesmírně mrštní, silni, rychli a elegantní. Na nějaký útěk, ani na kole, nemůže být ani pomyšlení. A vůbec nejkrásnější mají ušiska. Nádherný, velký, takový okrouhlý a masitý. Jen je za ně trochu vytahat😊
A druha příhoda?
Ten samý den, přímo v kempu.
Dojel jsem k večeru do kempu. Kemp byl uspořádán terasovitě, na každé terase cesta. Postavím stan, uvařil jsem obligátní těstoviny…hygiena a hurá do spacáku. Asi kolem 22 hod si říkám, ještě půjdu na záchod, lepší teď, než v 5 ráno. Tak vylézám ze stanu, všude už naprostý klid a ticho. A v tom vidím na kraji terasy zralé maliny. Udělal jsem par kroku k malinám a úplně jsem ztuhnul. Pode mnou, vprostřed asfaltky, vprostřed kempu si naprosto neslyšně vykračoval obrovský grizzly. Nevěděl o mě, byl jsem nad nim.
Nebyl jsem schopen lautr ničeho. Vprostřed kempu, to snad ne.
Byl jsem bos, takže těch par kroku ke stanu nebylo slyšet.
Vzal jsem do ruky bear spray, posadil se na lavici před stanem a čekal. Čekal, jestli méďa zatočí doleva a přijde ke mě, nebo půjde dal směrem ven z kempu. Naštěstí dbal šipek na silnici a zamířil ven z kempu.
Koukal jsem na něj tak z 10 metrů. Byl obrovský. Majestátní a na prosto nehlučný. Co si budu už napořád pamatovat, je to ticho. Jde několika set kilové zvíře a provází ho absolutní ticho. Žadný pes, žádný dítě žádný vitr…nic…absolutni ticho…a medvěd
Tu noc už jsem toho moc nenaspal.
6. 7. 2019
Země spálená
Všude hoří. V Anchorage, Dawson City, Fairbanks...Vypadá to, že za mnou zůstává spálená země. Tedy až na Anchorage, tam v tom má prsty Luděk 😜
4. 7. 2019
God save a coffee
When you return home, You'll have to:
1) Vyhledej svůj kávovar.
2) Pomalu se před něj posaď. Koukej a pak se tiše ukloň.
3) Pohlaď ho a doplň mu vodu.
4) Zapni do zásuvky.
5) Otevři balení čerstvé kávy a přivoň.
6) Naplň dávkovač po okraj a jemně seklepni o stůl.
7) Kávu stlač akorát, když tlačíš málo voda rychle proteče a nic v ní nebude.
Když moc, voda poteče dlouho a káva bude hořká.
Nezapomeň. Akorát.
8) Opatrně stlač tlačítko ON a poslouchej tu božskou hudbu. Ani Mozart tohle nedokázal napsat... čichej tu božskou vůni, ani Dior
tohle nedokázal vyrobit... a koukej na ten božský obraz, ani Van Gogh tohle nedokázal namalovat...
9) Zavři oči. Přivoň, přilož ret a nech protékat tu tekutinu až do palce u nohy.
Tak řekl God of Coffee
a tak budiž vykonáno
1) Vyhledej svůj kávovar.
2) Pomalu se před něj posaď. Koukej a pak se tiše ukloň.
3) Pohlaď ho a doplň mu vodu.
4) Zapni do zásuvky.
5) Otevři balení čerstvé kávy a přivoň.
6) Naplň dávkovač po okraj a jemně seklepni o stůl.
7) Kávu stlač akorát, když tlačíš málo voda rychle proteče a nic v ní nebude.
Když moc, voda poteče dlouho a káva bude hořká.
Nezapomeň. Akorát.
8) Opatrně stlač tlačítko ON a poslouchej tu božskou hudbu. Ani Mozart tohle nedokázal napsat... čichej tu božskou vůni, ani Dior
tohle nedokázal vyrobit... a koukej na ten božský obraz, ani Van Gogh tohle nedokázal namalovat...
9) Zavři oči. Přivoň, přilož ret a nech protékat tu tekutinu až do palce u nohy.
Tak řekl God of Coffee
a tak budiž vykonáno
Kisna
Jezdí jich kolem mě denně desítky, možná stovky. Obytné vozy. Tedy spíš obytné autobusy. Vezou si všechno, co potřebují. I já si vezu všechno, co potřebuji. Koukám jim do očí. Přes čelní sklo. Pohled upřený nepřítomně do dálky, na pozadí pohledu obava, jen ať se ta kraxna někde nepodělá. Potkávám i cyklisty a cyklistky, kolegy a kolegyně. Koukám jim do očí. Přímo, bez čelního skla. Jiskra v očích, radost a touha prohodit pár slov. Povídání by bylo na hodiny, ale musíme jet. Tak Good Luck. I já možná někdy pojedu kisnou. Až zešedivím, až budu starý muž, pod kterým se budou nohy podlamovat a těžko bude držet moč. Pak mě má hodná žena posadí do kisny a vyveze na výlet. Nevím, kam to bude, ale je to jedno. Budu skelným pohledem koukat přes čelní sklo a budu říkat, jak je to krásný. Trochu mi přitom zvlhnou oči, protože v hloubi duše budu vědět, že krásné to bylo, když jsem na kole cítil každý poryv větru, když má kůže vstřebávala sluneční paprsky nebo ji skrápěly kapky deště. Když jsem každou buňkou cítil všechny ty vůně okolo. Když jsem šplhal do kopců, kde sídlí jen orel a když jsem se pak jako on spouštěl střemhlav do údolí. Když jsem viděl všechny ty kytky okolo, ty stromy, ptáky a zvířata. Když jsem byl rychlý jako vítr, který čeří vlny na hladině Yukonu. Když jsem byl svobodný jako orel, který plachtí až za obzor, aby se podíval, co tam je. A když jsem byl šťastný, jak dovede být šťastné jen malé dítě. To mi dává kolo, svobodu a štěstí.
Dokud nejsem starý, šedivý a nemohoucí muž, tak do kisny nesednu. A až ten čas přijde, pak poděkuji své hodné ženě, že mě vzala na výlet.
Dokud nejsem starý, šedivý a nemohoucí muž, tak do kisny nesednu. A až ten čas přijde, pak poděkuji své hodné ženě, že mě vzala na výlet.
30. 6. 2019
19. 6. 2019
Odlet
Bojím se letadel, bojim se létat, bojím se výšek. Bál jsem se i 13.6.
Bál jsem se zbytečně. Člověk si zvykne. 15 hodin v letadlech, 10 hodin po letištích a dva přestupy jednoho vyztuží. Praha - normál. Frankfurt - velikej. Anchorage - první střet s americkou realitou.
Navzdory tomu, že jsme letěli z Anchorage do Fairbanks stejným letadlem, nejen, že jsme museli vystoupit, ale i převzít všechna zavazadla a znovu je odbavit. Při té příležitosti nám celník rozříznul obě krabice. Tu s pečlivě zabaleným kolem proto, aby se přesvědčil, že nemáme zabahněné pneumatiky, tu druhou proto, aby Luďkovi zabavil nádobu na benzín k vařiči a na papír mu napsal, že mu jí na jeho náklady pošlou domů. Díky.
Tak to byla zavazadla. Pak imigrační úředník. Všichni stáli v řadě v tichosti, asistent imigračniho rukou pokynul, vyzvaný se postavil přesně na určenou značku (ani na hodině TV při inspekci nikdy studenti nestáli tak vzorně a klidně). Přesný zákryt. Pak přišel rozvážný pokyn imigračního, pár otázek, otisky všech prstů, úsměv do fotoaparátu a nakonec vytoužená věta "Welcome to US" a tímto nás amíci na dobu určitou přijali mezi sebe.
Další z mnoha kontrol proběhla při opětovném nástupu do letadla.
Podvozek se opět odlepuje od země, míjíme majestátní McKinley a za 40min konečně vystupujeme ve Fairbanks.
Je něco málo po 17 hod místního času (o 10 hod míň, než u nás).
Přímo v letištní hale montujeme kola za značného zájmu kolemjdoucích. Někteří nevěřícně kroutí hlavou, většina se ptá, odkud jsme a kam jedem, ale všichni bez vyjímky se usmívají, zdraví a přejí Good Luck. Vítejte v Americe.
Samozřejmě se nám všechno nevešlo, tak proběhla první redukce věcí, dle známéhi úsloví "co nemáš, nepotřebuješ". Druhá redukce proběhla při prvním nákupu, když jsme zjistili, že hi nemáme kam dát 😂.
Konečne sbaleno a odjíždíme hledat první nocleh.
Pořád nevím, jestli se mi to nezdá. Jsem uprostřed aljašské divočiny, v kraji medvědů, vlků, losů a karibů, v zemi Jacka Londona v zemi zlaté horečky. I na SPZ maji auta napsáno "ALASKA-LAST FRONTIER".
Zatím mi to pořád nedochází, připadám si jako někde u Křivoklátu. Prostě za rohem. Asi potřebuju vidět toho grizzliho, aby mi to všechno došlo v plný parádě. A teď musím končit, čeká mě nakupování. A Zličín to teda nebude.
18. 6. 2019
Přípravy
Tak konečně, papír a tužka.
Úvod nebudu moc natahovat. Prostě, když cestovatelskė semínko vzklíčí, nezbývå, než ho dále šlechtit, opečovávat a kultivovat.
A tak se zrodila Aljaška 2019. Příprav moc nebylo, neb z cesty na Nordcap vím, že moc plánování nemá smysl, protoże za pár dní je všechno jinak.
Tentokrát jsem nechal Wilsona doma a vsadil na minimalistický styl... bikepacking. Takže, dokoupit par maličkostí, svěřit kolo ke kontrole a seřízení Košíkovi, zařídit všechny papíry, navštívit lėkaře, koupit letenky a těšit se na 13.6.2019.
Tentokrát mi prvních 14 dní bude dělat společnost kamarád Luděk a pak už to bude solo jízda.
Plánovali jsme ještě pár společnŷch dní s kamarády Vláďou a Vojtou, ale špatně jsem to odhadl a musim hned pokračovat sám, jinak bych nestihnul odlet.
Vláďo a Vojto, timto se ještě jednou omlouvám a jsem přesvědčen, že si to užijete i beze mě. Takže.....k cestě připraven 😂
30. 8. 2017
Tak jsem prvně zapřáhnul
Tak jsem prvně zapřáhnul kamion plně naložený. Soukromně jsem si ho pojmenoval Wilson, neb mi bude po dobu následujícího čtvrt roku dělat jedinou stálou společnost. Jistě si vzpomenete na Toma Hankse a film Trosečník. Kolik to váží? Nevím, vážit to nebudu. Ale dojmy jsou barvité až impresionisticky.
Když jsem se prvně rozjel, měl jsem pocit, že jedu na motorce na kterou nemám řidičák a za mnou sedí spolujezdec, který požil množství větší než malé.
Dojmy:
1) Celá souprava se chová dle fyzikálních zákonitostí, z nichž nejvíce funguje setrvačnost. Nedá se udělat "myška" před překážkou, protože než to celé zatočí, chvíli to trvá a když už to celé zatočí, je tendence pokračovat ve zvoleném směru a zase chvíli trvá, než se celá souprava dostane do původního směru
2) Velice špatně se jede ve stoje - vozík má tendenci (setrvačnost) s celou soupravou kymácet, čehož se člověk při jízdě ve stoje jen těžko vyvaruje
3) Ovšem setrvačnost je i pozitivní věc (když je pod kontrolou), když už se to celý rozjede, je snadnější udržovat soupravu v pohybu
4) Asi bude chvíli trvat, než si zvyknu.
pozn. Trvalo to dost dlouhou chvíli...celý Polsko....pak už jsem zvládal i jízdu vstoje. Ovšem velký zádrhel nastal, když jsem někde v Norsku v kempu odpřáhnul, a jel do obchodu na nákup. Motal jsem se od krajnice ke krajnici, ani jsem nevěřil, že je něco takovýho možný. Holt dynamické stereotypy mají velkou setrvačnost. Nakonec jsem byl rád, že jsem zpátky v kempu a bez nehody.
Ráno jsem s výhledem na bezpečnou jízdu opět zapřáhnul Wilsona.
Takže první dojmy z jízdy s Wilsonem byly vesměs strašidelné...ale žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Když jsem se prvně rozjel, měl jsem pocit, že jedu na motorce na kterou nemám řidičák a za mnou sedí spolujezdec, který požil množství větší než malé.
Dojmy:
1) Celá souprava se chová dle fyzikálních zákonitostí, z nichž nejvíce funguje setrvačnost. Nedá se udělat "myška" před překážkou, protože než to celé zatočí, chvíli to trvá a když už to celé zatočí, je tendence pokračovat ve zvoleném směru a zase chvíli trvá, než se celá souprava dostane do původního směru
2) Velice špatně se jede ve stoje - vozík má tendenci (setrvačnost) s celou soupravou kymácet, čehož se člověk při jízdě ve stoje jen těžko vyvaruje
3) Ovšem setrvačnost je i pozitivní věc (když je pod kontrolou), když už se to celý rozjede, je snadnější udržovat soupravu v pohybu
4) Asi bude chvíli trvat, než si zvyknu.
pozn. Trvalo to dost dlouhou chvíli...celý Polsko....pak už jsem zvládal i jízdu vstoje. Ovšem velký zádrhel nastal, když jsem někde v Norsku v kempu odpřáhnul, a jel do obchodu na nákup. Motal jsem se od krajnice ke krajnici, ani jsem nevěřil, že je něco takovýho možný. Holt dynamické stereotypy mají velkou setrvačnost. Nakonec jsem byl rád, že jsem zpátky v kempu a bez nehody.
Ráno jsem s výhledem na bezpečnou jízdu opět zapřáhnul Wilsona.
Takže první dojmy z jízdy s Wilsonem byly vesměs strašidelné...ale žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
23. 8. 2017
Stehy ven
Ležím v kempu ve Falunu přímo pod skokanskými můstky. Nechápu, jak se někdo může na lyžích spustit dolů. Asi mají v pořádku kolena.
Uplynuly tři týdny od souboje s medvědem. Je třeba vyndat stehy. “Google, ukaž nejbližší nemocnici.”
“Tady, cca 2 km.”
“To dám pěšky”, a ráno vyrážím. Budovu s obrovským nápisem HOSPITAL nad vchodem jsem našel snadno. Dál nečtu. Nikdy. Všechna ta schémata,tabule, plány a návody. Nikdy jsem je nechápal,vždycky si před nimi připadám jako idiot. Motol, to je pro mě katastrofa. Takže rovnou k recepci. Žádný ponižující bloudění.
“Dobrý den, mám 7 švédských stehů v lokti a potřeboval bych je vyndat.”
“Ale to my tady neděláme.”
“Jde jen o 7 stehů.”
“To ale asi opravdu nepůjde.”
Začínám být mírně rozladěn, neb cítím problém. Ve Švédsku dělají vše perfektně, ale hrozně dlouho jim to trvá.
“Přineste mi nůžky a já si to vyndam sám, nebo zavolejte doktora.”
Recepční telefonuje, pak odchází a vrací se v doprovodu lékařky. Jmenovala se Anite.
“Co potřebujete”, povídá Anite.
“Těchto 7 stehů ven, nic víc.”
“Ale to my tady, na psychiatrické klinice, opravdu neděláme.”
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Anite se usmála, otočila se na bílém psychiatrickém podpatku a vrátila se zpět do útrob budovy.
“A kam mám tedy jít", obracím se znovu na recepční.
“Do centrální nemocnice”.
“Je to asi 3 km, tady.” A zapíchla prst do mapy kamsi do intravilánu Falunu.
“Ale já jsem tady pěšky, a vůbec to tu neznám.”
Celou tuhle scénu sledoval z pohodlí křesla v recepci pracovník ostrahy. Upíjel kávu a asi se dobře bavil. Ale došlo i na něj.
Recepční se na něj otáčí a něco mu říká. Švédsky. Nerozuměl jsem ani slovo, ale z dikce, intonace a posunků myslím, že překlad by zněl asi takto: “Prosím tě, odvez ho na centrál, nebo si ho tady budeme muset nechat, a to bychom se tady všichni zbláznili.”
A tak jsem se vezl s ostrahou přes celý Falun na Centrál, a ani jsem nenašel odvahu zeptat se řidiče, jestli by na mě nepočkal.
Uplynuly tři týdny od souboje s medvědem. Je třeba vyndat stehy. “Google, ukaž nejbližší nemocnici.”
“Tady, cca 2 km.”
“To dám pěšky”, a ráno vyrážím. Budovu s obrovským nápisem HOSPITAL nad vchodem jsem našel snadno. Dál nečtu. Nikdy. Všechna ta schémata,tabule, plány a návody. Nikdy jsem je nechápal,vždycky si před nimi připadám jako idiot. Motol, to je pro mě katastrofa. Takže rovnou k recepci. Žádný ponižující bloudění.
“Dobrý den, mám 7 švédských stehů v lokti a potřeboval bych je vyndat.”
“Ale to my tady neděláme.”
“Jde jen o 7 stehů.”
“To ale asi opravdu nepůjde.”
Začínám být mírně rozladěn, neb cítím problém. Ve Švédsku dělají vše perfektně, ale hrozně dlouho jim to trvá.
“Přineste mi nůžky a já si to vyndam sám, nebo zavolejte doktora.”
Recepční telefonuje, pak odchází a vrací se v doprovodu lékařky. Jmenovala se Anite.
“Co potřebujete”, povídá Anite.
“Těchto 7 stehů ven, nic víc.”
“Ale to my tady, na psychiatrické klinice, opravdu neděláme.”
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Anite se usmála, otočila se na bílém psychiatrickém podpatku a vrátila se zpět do útrob budovy.
“A kam mám tedy jít", obracím se znovu na recepční.
“Do centrální nemocnice”.
“Je to asi 3 km, tady.” A zapíchla prst do mapy kamsi do intravilánu Falunu.
“Ale já jsem tady pěšky, a vůbec to tu neznám.”
Celou tuhle scénu sledoval z pohodlí křesla v recepci pracovník ostrahy. Upíjel kávu a asi se dobře bavil. Ale došlo i na něj.
Recepční se na něj otáčí a něco mu říká. Švédsky. Nerozuměl jsem ani slovo, ale z dikce, intonace a posunků myslím, že překlad by zněl asi takto: “Prosím tě, odvez ho na centrál, nebo si ho tady budeme muset nechat, a to bychom se tady všichni zbláznili.”
A tak jsem se vezl s ostrahou přes celý Falun na Centrál, a ani jsem nenašel odvahu zeptat se řidiče, jestli by na mě nepočkal.
18. 8. 2017
Einmal ist keinmal
Tam sedí velmi stabilně ukotvená paní.
Zašátral jsem hluboko v nejstarších zákoutích mozku a povídám: “Guten tag.”
Paní ani nezvedá hlavu a povídá:”Einmal?”
A v tom mě to napadlo.
“Einmal ist keinmal “ pravím, jsa nadšen z té pohotové myšlenky.
“HMMMMMMMMM “ dostalo se mi neméně pohotové odpovědi v podobě hlubokého zamručení právě se probouzející medvědice ze zimního spánku .
“Zwei euro” následovalo stroze.
“HM” zabručel jsem já a tím to bylo u kasy vyřízený.
Já už fakt nevím, Wilson se řehtal na celý trajekt, mě to přišlo jako geniální narážka , ale paní se asi v poledne připálil guláš.
Hozené sandály
Od té doby, co jedu na náhradním kole (o tom ještě bude řeč), začalo zlobit koleno.Každou chvíli stavím, posouvám sedlo sem a tam v naději, že najdu tu správnou pozici. Dokonce jsem na pár km vyměnil tretry za sandály. Ale ani to nepomáhá. Tak zpět tretry na nohy, brufen do krku a nějak to doplácat do kempu. Šlapu a snažím se na koleno nemyslet, neb jak říká Luděk, bolest je jen pocit. Najednou mě z meditace vytrhne klakson. Nojo, jen si zatrub a hlava jde pomalu doleva, abych si prohlídnul toho exota.
Kolem mě jedou sandály. Moje. Nový. Drahý. Tedy, lépe řečeno, z okýnka spolujezdce trčí pravačka a drží moje sandály.
Auto za pár metrů staví, řidič vystupuje.
“Do You speak English?”
“Yes, a little bit.”
“Vaše sandály?”
“Ano.”
“Please, come here” povídá pán a ukazuje na dveře spolujezdce. Ty otevírají a vystupuje dáma.
Pořád jsem nechápal co se děje až paní povídá “dobrý den”.
Koukám z paní na pána tam a zpet, až ze mě vypadlo: “vy mluvíte česky?”
Nakonec se z tohoto setkání vyvinul krásný anglicko-švedsko-český rozhovor.
Paní je původem z Liberce a před léty se odstěhovala do Švédska. Jeli proti mě, paní si všimla vlajky na Wilsonovi a o kus dál ležely na silnici sandály. Paní bryskně vyhodnotila situaci, obrátili, a zbytek už znáte. Moc milé setkání.
Rozloučení a jedeme dál každý svým směrem . Je mi pořád vrtá hlavou, jak se tam ty sandály dostaly.
“Wilsone, nevíš o tom něco?”
“Asi se budeš zlobit, ale mě se nějak špatně dýchalo, tak jsem si povolil tuhle šňůrku.”
“Wilsone, ty ….” už už jsem měl na jazyku něco hodně pikantního, ale včas jsem se zarazil.
Copak se člověk může zlobit na někoho, kdo mu takovou dobu dělá spolehlivého parťáka a společníka. Už jsme spolu něco prožili a to poutá a zavazuje.
8. 8. 2017
Östersund
Co mi to jen připomíná. Östersund, Östersund …
Určitě to nějak souvisí se sportem, ale jak? Prostě jedu do Östersundu a nevím.
Kemp jsem našel snadno. “Obrkemp”. Lidí stovky, ne-li tisíce. V kempu v Luleå bylo přes 2000 lidí. Když si uvědomím, že u nás v obci žije cca 1600 lidí, tak se mi trochu točí hlava. Hodně lidí, hodně problémů, říkám si a jedu pryč. Na začátku Östersundu jsem viděl směrovku na jiný kemp. Šipka ukazuje strmě do kopce. Funim já, funí Wilson, ale nakonec jsme nahoře. Slyším divné cvakání. To znám. Ještě kousek popojižďím a všechno je jasné. Östersud-Biathlon Arena.
Ale kde je ten kemp? Marně se rozhlížím, zatímco nedaleko mě projíždějí za pravidelného cvakání hůlek o asfalt trénující biatlonisté na kolečkových lyžích.
Blíží se ke mě nějaký chlapík. Dva metry výšky minimálně, koukal jsem na něj hodně z podhledu. Ten by to tady mohl znát.
“Hello, can You help me?”
“Of course, what is going on?” zazněla odpověď.
“Hledám kemp, tady by někde měl být.”
“Tady žádný kemp není, tady je biatlonový areál.”
“Vy jste z Čech”, ptá se ukazujíc zároveň na vlajku. Zatímco Wilson zavýsknul štěstím, že konečně vlajku někdo poznal, já jsem si připravoval trumfy.
Vy jste biatlonista, ptám se. Bývalý, dnes už jen trenér. A tím mi nahrál na trumf, který jsem prostě musel vytáhnout.
“A znáte Gábinu Koukalovou?”
“No jistě, velmi krásná žena a vynikající biatlonistka.” Hned jsem měl jasno, odkud zná naší vlajku. Velice rád jsem mu jeho názor potvrdil a vrátil jsem se zpět do “obrkempu”, neb jsem měl sebou kolo a ne lyže a malorážku.
Určitě to nějak souvisí se sportem, ale jak? Prostě jedu do Östersundu a nevím.
Kemp jsem našel snadno. “Obrkemp”. Lidí stovky, ne-li tisíce. V kempu v Luleå bylo přes 2000 lidí. Když si uvědomím, že u nás v obci žije cca 1600 lidí, tak se mi trochu točí hlava. Hodně lidí, hodně problémů, říkám si a jedu pryč. Na začátku Östersundu jsem viděl směrovku na jiný kemp. Šipka ukazuje strmě do kopce. Funim já, funí Wilson, ale nakonec jsme nahoře. Slyším divné cvakání. To znám. Ještě kousek popojižďím a všechno je jasné. Östersud-Biathlon Arena.
Ale kde je ten kemp? Marně se rozhlížím, zatímco nedaleko mě projíždějí za pravidelného cvakání hůlek o asfalt trénující biatlonisté na kolečkových lyžích.
Blíží se ke mě nějaký chlapík. Dva metry výšky minimálně, koukal jsem na něj hodně z podhledu. Ten by to tady mohl znát.
“Hello, can You help me?”
“Of course, what is going on?” zazněla odpověď.
“Hledám kemp, tady by někde měl být.”
“Tady žádný kemp není, tady je biatlonový areál.”
“Vy jste z Čech”, ptá se ukazujíc zároveň na vlajku. Zatímco Wilson zavýsknul štěstím, že konečně vlajku někdo poznal, já jsem si připravoval trumfy.
Vy jste biatlonista, ptám se. Bývalý, dnes už jen trenér. A tím mi nahrál na trumf, který jsem prostě musel vytáhnout.
“A znáte Gábinu Koukalovou?”
“No jistě, velmi krásná žena a vynikající biatlonistka.” Hned jsem měl jasno, odkud zná naší vlajku. Velice rád jsem mu jeho názor potvrdil a vrátil jsem se zpět do “obrkempu”, neb jsem měl sebou kolo a ne lyže a malorážku.
4. 8. 2017
Srážka s medvědem
Jestli jsem na některé zapomněl, omluva.
Téměř vždy, když vjedu na cyklostezku, je problém. Honí mě volně pobíhající psi, jejichž páni se hrozně diví, že je pes zrovna teď neposlouchá (a chudák pes si to odskáče). Nebo hrozí zamotání do 10 m dlouhého vodítka. Nedávno mi hrozilo i fyzické napadení, neboť jisté skupině chodců se zdálo, že jedu moc rychle. To nemluvím o neustálém zastavování a opětovném rozjíždění a o tom, že jízda po cyklostezce je často vyšperkována defektem.
Ne tak ve Skandinávii. I já, zarytý odpůrce cyklostezek, jsem je začal ve městech vyhledávat. Například celé Helsinky jsem projel naprosto plynule, aniž bych musel mezi auta. Sem tam jsem potkal cyklistu. Toť vše. Ani náznak konfliktu. Chodci chodí vpravo a bezvýhradně nechávají místo pro cyklisty.
Navíc - Google cyklostezky perfektně zná a umí po nich navádět.
No, nedalo mi to. Člověk má tendenci pořád srovnávat.
Ale zpět k tématu.
Jedu po E4, rychlost povolena na 110km/h, což je ve Švédsku téměř vzácnost. A řidiči si to užívají. Ke svodidlům je cca 0,5m, jeden pruh. Vůbec se necítím dobře, i když se tam na kole smí. Stavím a úkoluji Google. Ukazuje trasu o cca 20km delší, ale bezpečnější.
Jak já se mýlil.
Přijíždím do vesnice a z nějakého, mě dosud neznámého, důvodu vjíždím na souběžnou cyklostezku. “Odbočte doprava”, říká Google. Kam bych tady asi odbočil, otevírám brašnu na řidítkách a zkoumám, co ten Google blbne. Najednou mám takový divný pocit, ale než jsem stačil zjistit proč, náraz a ležím na zemi. Zvedám hlavu a najednou ho tam vidím. Stojí a ani se nehnul.
Mě do řeči moc nebylo. Naložil mě do auta a odvezl domů. Tam manželka přítomna byla, původem z Ruska. S pánem mluvila švédsky, sama pro sebe si občas něco broukla rusky. Bylo mi to blbý, tak říkám: “Я понимаю, немного по русски”.
Paní vykouzlila úsměv, který jí však záhy ztuhnul na rtech. To když sundala tu motanici, co jsem měl na loktu. Konstatovala, že vidí kost a že je nutná nemocnice. Neděle večer. Takže Emergency. Pán nás (mě, kolo i Wilsona) naložil do auta a jeli jsme do osudového města Luleå. Na pohotovosti se mnou strávil 2 hodiny. Byl úžasně vtipný. Nejvíc mě dostal, když si paní doktorka chystala šitíčko a před tím si nastavila světlo, tak se mu to nezdálo, beze slova přistoupil k lůžku a poopravil pozici světla. Doktorka, nejen že mu nevynadala, ale stačila se ještě pousmát. To může jen ten, kdo si je jist tím co dělá a hlavně to co dělá, umí.
Nebudu to dále rozebírat. Loket spravilo 7 švédských stehů. Jako vejslužku jsem si odnesl materiál na 3 převazy a pokyn, že stehy je třeba za 3 týdny vyndat.
Pán mě, kolo i Wilsona zavezl do kempu. Dal mi e-mailovou adresu, (kterou do dneška marně hledám) výměnou za link na blog 55, tak doufám, že si článek přečte, aby věděl, že mu moc děkuji a že jsem mu nesmírně vděčný. Tím jsem myslel, že už mám to špatný za sebou. Ale chyba lávky. To mělo teprve přijít.
1. 8. 2017
Hozená rukavice
Tento příběh patří ještě do země Trolů a jiných nadpřirozených bytostí. Řidič, se kterým jsem se setkal, mi opravdu připadal jako nadpřirozená bytost.
Jedu lesem. Nikde nikdo a už několik hodin prší. Do kempu daleko a začíná mi být zima. Vezmu si suchý spodní triko. To by mělo alespoň na chvíli pomoct. Zastavuji a začínám se přehrabovat Wilsonovi v útrobách. Údělem cykloturisty je pořád něco hledat. Nepomáhá nic. Ani systém a řád ve věcech ani paměť. Paměť už tak neslouží a systém, ten mám výbornej, ale každej den jinej. Kdepak, to není nic pro mě. Takže hledám. Wilson láteří, že mu prší na vnitřnosti. Já láteřím, že nemůžu najít triko. Konečně. A teď co nejrychleji výměna. Mokré triko do Wilsona a tradá dál. Po několika kilometrech mě předjíždí auto a staví u kraje. Řidič a paní vystupují a mávají abych zastavil. Sonduju RZ (pro starší ročníky SPZ). Je Norská. A sakra. Občas zastaví auto s českou SPZ a chtějí si popovídat nebo jen tak pozdravit, ale tohle, to je jiná. Začínám přemýšlet, co jsem kde prošvihnul. “To je vaše rukavice”, povídá pán. Kouknu na Wilsona a na něm leží druhá. Ano, a ukazuji na druhou. Teď si vzpomínám, “nejel jste před chvílí proti mně?”
“Ano, viděli jsme rukavici, tak manželku napadlo, že by mohla být vaše. Tak jsme otočili a jsme rádi že vaše skutečně je”.
“Good luck and have a nice Trip”.
Ani jsem nestačil pořádně poděkovat a už otáčeli opět do původního směru. Když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, jak by podobná situace dopadla u nás. Znám minimálně jednoho, který by rukavici sebral, na příštích 10 km snížil rychlost na 10 km/h. Nasadil ty nejsilnější brýle v naději, že najde druhou nebo i jinou, alespoň trochu podobnou.
Jedu lesem. Nikde nikdo a už několik hodin prší. Do kempu daleko a začíná mi být zima. Vezmu si suchý spodní triko. To by mělo alespoň na chvíli pomoct. Zastavuji a začínám se přehrabovat Wilsonovi v útrobách. Údělem cykloturisty je pořád něco hledat. Nepomáhá nic. Ani systém a řád ve věcech ani paměť. Paměť už tak neslouží a systém, ten mám výbornej, ale každej den jinej. Kdepak, to není nic pro mě. Takže hledám. Wilson láteří, že mu prší na vnitřnosti. Já láteřím, že nemůžu najít triko. Konečně. A teď co nejrychleji výměna. Mokré triko do Wilsona a tradá dál. Po několika kilometrech mě předjíždí auto a staví u kraje. Řidič a paní vystupují a mávají abych zastavil. Sonduju RZ (pro starší ročníky SPZ). Je Norská. A sakra. Občas zastaví auto s českou SPZ a chtějí si popovídat nebo jen tak pozdravit, ale tohle, to je jiná. Začínám přemýšlet, co jsem kde prošvihnul. “To je vaše rukavice”, povídá pán. Kouknu na Wilsona a na něm leží druhá. Ano, a ukazuji na druhou. Teď si vzpomínám, “nejel jste před chvílí proti mně?”
“Ano, viděli jsme rukavici, tak manželku napadlo, že by mohla být vaše. Tak jsme otočili a jsme rádi že vaše skutečně je”.
“Good luck and have a nice Trip”.
Ani jsem nestačil pořádně poděkovat a už otáčeli opět do původního směru. Když jsem tak o tom přemýšlel, napadlo mě, jak by podobná situace dopadla u nás. Znám minimálně jednoho, který by rukavici sebral, na příštích 10 km snížil rychlost na 10 km/h. Nasadil ty nejsilnější brýle v naději, že najde druhou nebo i jinou, alespoň trochu podobnou.
19. 7. 2017
Severská příroda
Mohutné řeky, jejichž vody se valí obrovskou silou k moři. Nekonečné, za obzor sahající lesy, které znají jen losi, sobi a medvědi. Hluboká temná jezera, která na hladině odrážejí modř oblohy a pod hladinou ukrývají tajemství svých hlubin. Jen občas a za odměnu tady pozve příroda k nahlédnutí do svých tajemství. V tyto vzácné chvíle musí být člověk připraven, jinak pozvání snadno přehlédne. Ale nejdříve si vás příroda důkladně prověří.
Pošle na vás z nekonečných černých mraků spousty vod, zpoza kopců na severu se přižene vítr, který lehce proniká i přes to nejsofistikovanější oblečení, z bažin a jezer se zjeví mračna komárů, připravených vás během chvíle přivést k šílenství a pak vysát všechny vaše tekutiny.
Pokud v těchto zkouškách obstojíte a vydržíte, pak vám, možná, severská příroda na pár vzácných chvilek, pootevře dveře.
16. 7. 2017
Vratné lahve
Už od rána do mě Wilson hučí. “Napiš něco, takovou dobu už jsi nic nenapsal”.
“Nojo, trochou došel optimismus. Už čtyři dny se na nebi střídá jedna černosť za druhou, velký liják občas vystřídá menší a vítr se sem tam otočí z jihu na sever a zase zpátky. To i ti největší optimisté začnou myslet na vážné věci”.
“Tak nekecej, a napiš neco vážnýho”.
“No, jedno vážnější téma bych měl, ale nevím kde začít”.
“Začni od prostředka, od kraje začíná každej”.
“Tak dobře Wilsone, jdu na to. Pokusím se propojit dva světy. Ten náš, český a ten skandinávský.A jak říká Wilson, pěkně od prostředka.
Nesnáším ekologii. Tedy, nesnáším to slovo. Leze mi na nervy.
Ale ekologii v pravém smyslu slova mám velice rád. Ekologii, jako biologickou vědu. Stejně jako botaniku, zoologii a další.
Ekologie, to nejsou lidé přivazující se za značného zájmu médií řetězy ke stromům, lezoucí po komínech elektráren nebo přepadající rybářské lodě.
To je politika.
Stejný nesmysl jsou termíny ekologické auto, ekologická stavba atd. to je zase byznys, čili prachy.
Směřuji k prostředí, ve kterém žijeme my a ve kterém Skandinávci.
Onehdy jsem přijel domů a ve schránce předvolání na poštu k vyzvednutí zasilky (vždycky horor).
Na poště jsem vyfasoval obálku s červeným pruhem. V přírodě je červená většinou barvou výstražnou. I tady byla.
Dostavte se na odbor životního prostředí za účelem projednání možného přestupku.
Dostavil jsem se.
-kontrola totožnosti
-konfrontace s fotografií při páchání přestupku (ale byl jsem tam krásně vyvedenej, to jo)
-¾ hodiny trvající výslech na předem připravené otázky
-pokuta 4000 kč
-sdělení, že pokuta může jít do desítek tisíc ale protože jsem nezapíral a nekroutil se, je nízká
-rozloučení
-zaplacení pokuty
Málem bych zapomněl. Ta pokuta byla za to, že jsem ve vlastním volném čase, na vlastní náklady pečlivě vytřidil odpad a dovezl ho ke kontejneru, na někým určené místo. Ten byl ovšem plný, tak jsem tašku s odpadky položil na zem vedle kontejneru k ostatním.
Pokuta 4000Kč.
A teď jak je tomu kupříkladu ve Finsku.
Vše je na zálohu. Plechovky, plasty, sklo.
Vše se dá vrátit v kterém koliv marketu.
Jeden otvor, kam se vše nastrká. Přístroj dle čárového kódu sám pozná, co to je a kolik ma vrátit. Žádný přeplněný kontejnery, žádný sběrný místa. Jdeš na nákup, starý vrátíš, nový koupíš.
Důsledky? Nikde se nic neválí, a když nahodou něco ano, vzdy se velmi rychle najde někdo, kdo to sebere a vrátí. Dokonce i z košů se tady vybírají plechovky, lahve a plasty. Dokonce i z příkopů podél silnic.
Důsledky? Poloprázdné koše, poloprázdné popelnice, malo popelářů, motivovaní lidé. Všude čisto.
K čemu motivuje člověka český systém a k čemu ten skandinávský, nechť si přebere každý sám.
Ale abych nebyl za někoho, kdo si myslí, že vše je v penězích. Není. Vše je v lidech.
Proč? Protože jsem nikdy po lesích ani po příkopech podél silnic ve Finsku neviděl: pneumatiky, lednice, monitory, pračky, televize, gauče, křesla, kamna, umyvadla, roury, plastové pytle plné nejrůznějšího obsahu, barvy, kanystry, stavební odpady, boty, hadry, vodovodní baterie, linolea, koberce, různé části karoserií automobilů atd… atd…
a ty na zálohu nejsou.
“Nojo, trochou došel optimismus. Už čtyři dny se na nebi střídá jedna černosť za druhou, velký liják občas vystřídá menší a vítr se sem tam otočí z jihu na sever a zase zpátky. To i ti největší optimisté začnou myslet na vážné věci”.
“Tak nekecej, a napiš neco vážnýho”.
“No, jedno vážnější téma bych měl, ale nevím kde začít”.
“Začni od prostředka, od kraje začíná každej”.
“Tak dobře Wilsone, jdu na to. Pokusím se propojit dva světy. Ten náš, český a ten skandinávský.A jak říká Wilson, pěkně od prostředka.
Nesnáším ekologii. Tedy, nesnáším to slovo. Leze mi na nervy.
Ale ekologii v pravém smyslu slova mám velice rád. Ekologii, jako biologickou vědu. Stejně jako botaniku, zoologii a další.
Ekologie, to nejsou lidé přivazující se za značného zájmu médií řetězy ke stromům, lezoucí po komínech elektráren nebo přepadající rybářské lodě.
To je politika.
Stejný nesmysl jsou termíny ekologické auto, ekologická stavba atd. to je zase byznys, čili prachy.
Směřuji k prostředí, ve kterém žijeme my a ve kterém Skandinávci.
Onehdy jsem přijel domů a ve schránce předvolání na poštu k vyzvednutí zasilky (vždycky horor).
Na poště jsem vyfasoval obálku s červeným pruhem. V přírodě je červená většinou barvou výstražnou. I tady byla.
Dostavte se na odbor životního prostředí za účelem projednání možného přestupku.
Dostavil jsem se.
-kontrola totožnosti
-konfrontace s fotografií při páchání přestupku (ale byl jsem tam krásně vyvedenej, to jo)
-¾ hodiny trvající výslech na předem připravené otázky
-pokuta 4000 kč
-sdělení, že pokuta může jít do desítek tisíc ale protože jsem nezapíral a nekroutil se, je nízká
-rozloučení
-zaplacení pokuty
Málem bych zapomněl. Ta pokuta byla za to, že jsem ve vlastním volném čase, na vlastní náklady pečlivě vytřidil odpad a dovezl ho ke kontejneru, na někým určené místo. Ten byl ovšem plný, tak jsem tašku s odpadky položil na zem vedle kontejneru k ostatním.
Pokuta 4000Kč.
A teď jak je tomu kupříkladu ve Finsku.
Vše je na zálohu. Plechovky, plasty, sklo.
Vše se dá vrátit v kterém koliv marketu.
Jeden otvor, kam se vše nastrká. Přístroj dle čárového kódu sám pozná, co to je a kolik ma vrátit. Žádný přeplněný kontejnery, žádný sběrný místa. Jdeš na nákup, starý vrátíš, nový koupíš.
Důsledky? Nikde se nic neválí, a když nahodou něco ano, vzdy se velmi rychle najde někdo, kdo to sebere a vrátí. Dokonce i z košů se tady vybírají plechovky, lahve a plasty. Dokonce i z příkopů podél silnic.
Důsledky? Poloprázdné koše, poloprázdné popelnice, malo popelářů, motivovaní lidé. Všude čisto.
K čemu motivuje člověka český systém a k čemu ten skandinávský, nechť si přebere každý sám.
Ale abych nebyl za někoho, kdo si myslí, že vše je v penězích. Není. Vše je v lidech.
Proč? Protože jsem nikdy po lesích ani po příkopech podél silnic ve Finsku neviděl: pneumatiky, lednice, monitory, pračky, televize, gauče, křesla, kamna, umyvadla, roury, plastové pytle plné nejrůznějšího obsahu, barvy, kanystry, stavební odpady, boty, hadry, vodovodní baterie, linolea, koberce, různé části karoserií automobilů atd… atd…
a ty na zálohu nejsou.
9. 7. 2017
Severní mys
Po půlnoci zjišťuji, že mě přepadá hlad. Dopřávám si espresso a wafli s obrovskou náloží smetany a marmelády. Wafle je vynikající, tak tupluji.
Blíží se 1 hodina ranní. Slunce se dlouhou nohou sklouzlo po vodní hladině a zamířilo k obloze. Lidi se pomalu začínají rozcházet. Začíná den. V těchto souvislostech to zní divně.
Vlastně vubec nevím, na co jsem ty dvě hodiny mylel. Ale teď vím, že věci jsou ve skutečnosti velice jednoduché. Jem my sami si je děláme složité. Vždyť stačí sednout na kolo a šlapat.
7. 7. 2017
Fox
Ráno vstávám, vidím modrohu, tak jdu balit stan. Motám šňůru, mimoděk se zvolna otáčím a 4 m za mnou stojí … liška. Pravá, rezavá a chlupatá. Koukáme si do očí a mě probíhají hlavou poučky o vzteklině a nápadně krotkých zvířatech. Koukám lišce na mordu, nesliní. Dobrý, říkám si.
Na zápraží sedí paní domácí. Z Irska. Sedí v proutěném křesle, labužnicky potahuje z první ranní cigarety a pozoruje nás. A baví se. Pomalu se na ní otáčím a ukazuji palcem za sebe na lišku. Paní domácí mohutně potáhne, trochu přizvedne ramena a obočí a s výdechem mohutného oblaku kouře povídá:“Fox”.
Asi tak, jako kdyby řekla prší. “I can see, but”… snažím se zeptat
. …
“Young Boy”, dodala. Otáčím se zpět na foxe, abych se přesvědčil. Opravdu. Je to Young boy.
“He is hungry”, dodává paní domácí. To mě tedy neuklidnilo, to ne. Mizí za dveřmi, aby se v zápětí objevila a foxovi něco předhodila. Abych se přiznal, byl jsem taky trochu “hungry”, ale nic jsem nedostal. Asi už nejsem young boy. Usoudil jsem, ze se nemusím ničeho obávat a šel jsem dál balit.
Otáčím se a fox má zanořenou hlavu ve Wilsonovi až po slechy. Vytahuje z něj nudle, který vezu z domova jako železnou zásobu pro případ nouze. Odbíhá kousek dál a igelit trhá na cucky. Nudle mu vůbec nechutnají, nejsou uvařené. Ale podařilo se mu je roztahat po půlce kempu a já, při pohledu na to, dostal ještě větší hlad.
video
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)