Tak jsem prvně zapřáhnul

Tak jsem prvně zapřáhnul kamion plně naložený. Soukromně jsem si ho pojmenoval Wilson, neb mi bude po dobu následujícího čtvrt roku dělat jedinou stálou společnost. Jistě si vzpomenete na Toma Hankse a film Trosečník. Kolik to váží? Nevím, vážit to nebudu. Ale dojmy jsou barvité až impresionisticky.
Když jsem se prvně rozjel, měl jsem pocit, že jedu na motorce na kterou nemám řidičák a za mnou sedí spolujezdec, který požil množství větší než malé.

Dojmy:
1) Celá souprava se chová dle fyzikálních zákonitostí, z nichž nejvíce funguje setrvačnost. Nedá se udělat "myška" před překážkou, protože než to celé zatočí, chvíli to trvá a když už to celé zatočí, je tendence pokračovat ve zvoleném směru a zase chvíli trvá, než se celá souprava dostane do původního směru
2) Velice špatně se jede ve stoje - vozík má tendenci (setrvačnost) s celou soupravou kymácet, čehož se člověk při jízdě ve stoje jen těžko vyvaruje
3) Ovšem setrvačnost je i pozitivní věc (když je pod kontrolou), když už se to celý rozjede, je snadnější udržovat soupravu v pohybu
4) Asi bude chvíli trvat, než si zvyknu.

pozn. Trvalo to dost dlouhou chvíli...celý Polsko....pak už jsem zvládal i jízdu vstoje. Ovšem velký zádrhel nastal, když jsem někde v Norsku v kempu odpřáhnul, a jel do obchodu na nákup. Motal jsem se od krajnice ke krajnici, ani jsem nevěřil, že je něco takovýho možný. Holt dynamické stereotypy mají velkou setrvačnost. Nakonec jsem byl rád, že jsem zpátky v kempu a bez nehody.
Ráno jsem s výhledem na bezpečnou jízdu opět zapřáhnul Wilsona.
Takže první dojmy z jízdy s Wilsonem byly vesměs strašidelné...ale žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.