Kahvila

Sedím v Inari a piju kávu. Překapávanou. Už jsem si zvykl. Espresso je tady věc vzácná.
Wilson dnes od rána zlobí. Vrchol tomu nasadil v Ivalo u čerpací stanice. Nakupuji obvyklou snídani (součástí je i market), když se venku najednou spustí povyk, jak když někoho na nože berou.
“Kde jsi, rozvaž mě, dělej”. Platím a jdu k Wilsonovi. “Na co čekáš, rozvaž mě, jak si máme takhle podat ruku”?
“Dobrý den, jdu vás pozdravit, krajane”, povídá dáma stojící vedle Wilsona a ukazuje na vlajku.
“V které pak zemi se mluví tak krásnou řečí”, odpovídám. Úsměv vystřídal úsměv, rozvázal jsem Wilsona, aby si také užil ruky podání. Uběhlo tak 5 minut, manžel mezi tim dotankoval do všech otvorů obytného vozu potřebné tekutiny. Trochu se zakyselil, protože paní mezi tim neumyla čelní sklo. Rozloučení. My s Wilsonem dál na sever, oni na jih. Milé setkání.
Jo, a proč kahvila? Protože kahvila je po finsku kavárna, kde jsem právě dopil filtrovanou kávu a jedeme dál na sever.