5. 7. 2017

Arctic Circle

Tak jsme tady, Wilsone. Je poledne, sedím na kameni uprostřed Santa Claus Village, přímo na severním polárním kruhu.
A čekám. Čekám až to přijde. Ty emoce, endorfiny, ta euforie. Všichni o tom mluví.
A ono nic. Čekám. Pořád nic. No, dám si pivko, ono to přijde.
Nic. No, dám si ještě jedno. To přece musí přijít. Nic.
Třetí už si nedám, neb hrozí, že bych si tady na trávníku trochu “drcnul”, a v 18 hodin se vrátil do předchozího kempu.
Matematicko - fyzikálně - zeměpisné poučky o polárním kruhu mě až tak neberou. Stejně je jinde než hovoří značka.
Tak alespoň pár autentických zápisků. Je teplo. 20 stupňů. Na polárním kruhu. Mám připravenou beranici, a ono je teplo.
Lidí nic moc. Jak říkával major Kulhánek, cca 1 ha pěchoty. Jediné, co tady na mě dýchá z plných plic je byznys. A pak zase byznys. Čili prachy. Ostatně spojení slov Santa Claus a byznys je přímo organické. A aby dojem byl dokonalý, naproti pumpa Shell. Už chybí jen KFC a McDonald. “Dávám tomu rok, maximálně dva a budou tady Wilsone”, na to vsadím tvůj ojetý plášť.
Dopil jsem druhý pivko. Hnusný. Prohlížím si plechovku. Alcohol Free. To jsem si zase šlápnul na hrábě. Ta finština.
“Wilsone, tak jedem zase o kus dál, tady už to nevyhrajem”, jak s oblibou říkává kolega Ondřej.