24. 6. 2017

Navoněná, nafrněná


Od 19:00 hledáme s Wilsonem nějaký solidní nocleh. Pořád se mu něco nezdá. Konečně kemp. Velký a prázdný. Recepce, ťuk, ťuk... nic. Buch, buch a otvírám dveře. “Nije, nije, nije”... slyším. Kdo to mluví? Aha to recepční. S kým to mluví? Aha to se mnou. “Děň dobry” ... snažím se začít z lehka. Recepční konečně zvedá hlavu z papírů a posouvá brýle na čelo. “Nije”, opakuje pro jistotu. Snažím se vysvětlit … Nenechá mě domluvit. “Nije”. O slovo se hlásí Wilson. Umírněnou jadrnou češtinou ji posílá do háje. Pochopila. Naučeným pohybem hlavy posouvá brýle zpět na nos a noří hlavu opět do papírů. I my s Wilsonem jsme pochopili. Vyjednávání skončilo. “Cos to vyváděl? Když neumíš vyjednávat buď zticha”, povídám mu venku. Wilson jen zabručel : “když ona byla tak strašně navoněná nebo řekl nafrněná, už nevím. Vlastně je to úplně jedno.